Žijeme ve světě „likeové“
Mám pocit, že svět se smrskává do krabičky počtů like na obrázku, na počtu zveřejněných obrázků a sdílených článků. Budeme za pár let chodit ještě ven nebo si jen dáme brýle na oči, otevřeme okno, dáme hadičku do nosu a náš život se bude odehrávat v těchto ...
Když kdysi začínal Facebook, tak jsem díky kamarádům v zahraničí si ho založila hned zkraje a brala jsem to jako super nástroj, jak zůstat s přáteli v zahraničí v kontaktu, podívat se na fotky kde cestovali a občas si napsat. Postupně se začal objem lidí zvětšovat a zvětšovat, začalo přibývat přátel i užití využití. Pak začaly přibývat i nové sítě jako Instagram a podobně.
Pro mě ten hlavní účel po ty leta zůstal nezměněn, sdílím fotky z cest a mám zde všechny své přátele ze zahraničí a díky tomu s nimi tak můžu být v kontaktu a podívat se, jak prožili nějaký den v životě. A i jim dát like na to, když jsem ráda, že se na tento den jeho života a mohu podívat a jsem ráda, že jej sdílel.
Samosebou je to také o tom, co sdílíte se svou skupinou přátel a jak moc je necháte nahlédnout do soukromí.
I když si někdy přijdu, jako v počítačové hře, kdy vidíme určitou část života, dokážeme si k ní přiřadit pocity, aniž víme, jak skutečně probíhala a vidíme jen ty koncové fotky, kde se ten člověk usmívá a kde vypadá vesele, ale ve skutečnosti to vůbec nemusela být povedená akce.
Těšíme se, až budeme moci dát někomu like na jeho fotky nebo sdílené články. Ještě o to víc, kdy se rozběhlo to, že jedeme na pozitivní a sluníčkové vlně. A ono to o tom není, protože k životu patří smích, slzy, radost i smutek. V MHD mají všichni telefon v ruce a už sjíždí sociální sítě, aby mohli někomu udělit like a pak to někdy říct v okolí, že tam ten dotyčný přidal fotky a jak se tedy ten člověk fakt má.
Ale mnohdy za těmi fotkami nevidíme úsilí člověka, co musel/a udělat, aby uspořádala, takovou krásnou oslavu, kolikrát se museli v rodině domluvit, aby se všichni potkali nebo se pak třeba i na rodinné akci pohádali, kolik ten člověk musel vydělat na svou dovolenou a co pro to obětoval atd.
Jdou prostě vidět jen ty fotky nebo mnohdy ten text, který je někdy ukryt po zdánlivě zajímavým článkem nebo čistě jen zprostředkován v podobě fotek.
A pak další část je veřejný profil založený třeba za účelem podnikání. Kde zveřejňujte události, fotky a další činnosti spojené s vašim podnikáním a musíte čelit třeba negativním komentářům i lidem. U podnikatelských účtů je ale jeden rozdíl s osobním účtem. A to ten, že like na podnikatelském účtu téměř nic neznamenají, protože pokud vám to nepřinese žádný obchod, tak můžete mít milion likes, ale nepřinese to ten kýžený užitek.
A kromě podnikatelských účtů stále přibývá určité množství reklam, které jsou zaměřeny přesně na to, co člověk na internetu hledá. Vskutku máme spoustu chytrých zařízení.
Nebudu hodnotit, jaké jsou klady nebo zápory. Jde spíše o konstatování, že tato doba to sebou nese. Počet likes, obrázky, které nejsou reálné a tvořené uměle, slavné lidi, propagující pozitivní styl života, ať třeba nemají téměř žádné životní zkušenosti.
Ale toto je fakt, protože si myslím, že nám chybí kontakt osobní. Tak jsme součástí života virtuální lidí, které sledujeme, našich vlastních přátel. Žijeme s nimi jejich životy, dáváme likes a komentáře. Jsme rádi, že tak nějakým komentářem částečně sdílíme část nebo moment života s nimi, a ještě když odpoví…
Někteří sdílejí skoro celý svůj život a dělají o sobě obrázek, jaký asi ten člověk je. Můžeme si je idealizovat. Schválně kolik sledujete herců/hereček, zpěváků/zpěvaček, modelů/modelek, lidí podnikajících na sociálních sítí.
Kolik likes z toho jde vašim přátelům a s kolika se pravidelně setkáváte osobně?
Budou vznikat stále nové a nové sítě a platformy. Ale je jen na nás, koho budeme sledovat a kolik času tomu věnujeme. A pevně věřím, že ještě několik desítek let budeme schopni uchovat osobní setkání, že budeme reálně cestovat a nejen tak, že si sedneme k počítači, dáme příslušný kód i finanční obnos a virtuálně budeme v nějaké exotické zemi.
S láskou,
Veru
Стаття є частиною серіалуBeruška a její příběhy
Схожі статті:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... інші статті серії
