Závěrečné dny duše ve fyzickém těle

Cesty k sobě

Jsou chvíle, kdy se život začne tiše zjemňovat. Neznatelně, téměř neviditelně, ale kdo je vnímavý, pozná to. Duše, která už ví, že se její pozemská cesta blíží ke konci, se začne pomalu stahovat. Jako když voda v řece zpomalí svůj proud, než se ztratí v moři.

V posledních měsících inkarnace, kdy už je rozhodnuto, že tělo svou úlohu naplnilo, se kolem duše začíná dít zvláštní ticho.

Události, které by ji rozptylovaly, lidé, kteří by ji poutali k minulosti, dokonce i myšlenky, které by ji vtahovaly zpět do neklidu – všechno to se začne jakoby odpojovat.

S něhou, jako když někdo jemně vysává z jejího prostoru všechno, co už nepotřebuje.

Duše se tak ocitá v čistším poli. Má prostor cítit to, co potřebuje cítit naposledy – vděčnost, lásku, smíření, nebo i to, co zůstalo nedořečené.

Tento čas je zvláštní. Kdo je s takovou duší blízko, může vnímat, že se děje něco, co se nedá pojmenovat slovy.

Jako by mezi světy proudilo světlo a skrze ticho se nesla zpověď, kterou duše odnáší dál – jako otisk své pozemské zkušenosti.

A možná i proto se v těchto dnech kolem umírajících objevuje tolik míru.

Protože ten, kdo se loučí, už není jen zde. Je už napůl v místě, kde není třeba slov.

A my, kteří zůstáváme, můžeme v tom ztišení zaslechnout poselství: že život je kruh, který se nikdy nepřetrhne – jen mění tvar.

Autor: Kateřina Vyšehradská
Zdroj: www.kucharka-zivota.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora.

www.cestyksobe.cz

---