Z generace na generaci...
Už se vám někdy stalo to, že se přistihnete, jak pozorujete někoho ze svých známých a rodiny a všímáte si podobností nebo si řeknete, to dělám stejně nebo v té a v té situaci se chovám podobně?
Když jsme byli malí nebo v pubertě, tak jsme určité skutečnosti nebo činnosti, které nám dospělí vnucovali nebo se nás tak snažili ovlivnit (ať už rodina nebo známí rodiny), vnímali podrážděně nebo jsme měli tendenci se urazit a říkali jsme si, že takto se nikdy nebudeme chovat, až budeme dospělí, ani za nic, že tohle chování nesnášíme.
Až budu velký, budu to dělat jinak…Je paradox toho, že pokud jste vnímaví, začnete si všímat, jak se v určitých situacích nebo při určitých činnostech chováte, dostane se takový zarážející pocit a myšlenka běžící hlavou je: jejda, dyť já se chovám stejně jako babička, mamka, teta, taťka atd.
Přemýšlím nad tím, kolik těchto vlastností si člověk přebírá z minulosti, někdo si toho nemusí všimnout nebo to neřeší. Ale já jsem se několikrát přistihla u toho, kdy jsem si řekla, že se chovám podobně, jako například mí rodiče. Když si to chování uvědomím, tak se snažím sama sobě odpovědět na to, zda to, jak jsem se zachovala vnímám pozitivně nebo je to jen naučená reakce z mého okolí.
Je to právě pár dní, co jsme diskutovali s jedním ze členů mé rodiny tuto otázku (dále jen Adam). Jak moc přejímáme a jak nás to ovlivňuje generačně.
S Adamem jsme řešili jednu skutečnost, která jej hodně ovlivňovala, a kterou jsme měli hodně podobnou. On si v 50 letech uvědomil, že žil podle toho, jak mu to diktovali rodiče i prarodiče. Rozpovídal se o tom, že vždy vlastně udělal, co se po něm chtělo. Vůbec mu to nepřišlo divné, a v podstatě to měl i rád. Zlom však nastal v tom, kdy Adam musel odjet na čas na školení mimo republiku, s tím, že po tom školení na místě zůstane o pár dní navíc.
Uvědomil si, že to, co mu diktovala do hlavy babička s dědou, protože s nimi vyrůstal, dělají jeho rodiče a že to dělá on sám. Že si vybral školu, kterou mu doporučili, že si založil rodinu a snažil se ji při všech problém udržet s pomocí rodičů, jen aby jejich rodina byla úplná, a to i když se s manželkou odcizovali každým dnem víc a víc. Že prarodičům slíbil, že jejich dům nikdy neprodá a doopatruje je tam. A tento slib dodržuje, i když jeden z prarodičů už tady není. A druhý z prarodičů začíná být nesoběstačný.
A co cítil jako nejhorší, že to dělá on svým vlastním dětem a chce po nich to samé, co jeho rodiče a prarodiče, se kterými vyrůstal. Začal si uvědomovat, jak moc ovlivnil jejich výběr školy, výběr partnera i to, kde mají žít. I když on sám už nenáviděl svůj slib, že dům po prarodičích neprodá. Uvědomil si, že se nechal zmanipulovat do „rodinné hry“, že se nechal lapit a pohltit touto hrou. A řekl, že nikdy tu hru neviděl, ale že si ji uvědomil, na té cestě, kdy tam byl sám a byl svobodný.
Ucítil, že to nebyla jeho cesta, že se jen vezl ve vleku.
A jeho slova byla, co s tím mám teď dělat v 50 letech, už život nezměním jen tak. Už jsem na to starý. Co můžu dělat je, že se můžu lépe chovat ke svým dětem a vyvarovat se toho, abych je vtáhl do této podivné rodinné hry. A následovala další otázka, dokážu to? Nebo jsem tak nasáklý rodinnými pravidly, že to dál budu dělat svým dětem?
Rozhodl se, že bude více vnímavý vůči svým dětem, že se bude ptát, jak si to přejí ony, i když jsou všechny už dospělé a některé mají vlastní rodinu. Rozhodl se, že se jich zeptá, zda se cítí stejně jako on nebo se někdy cítily stejně. A slíbil si, že je nechá žít jejich vlastní životy a bude se do toho zasahovat minimálně tím, že by se je přivlastňoval jako doposud nebo vyvolával zbytečné hádky kvůli věcem, které nestojí za to. Je toho dost, co si Adam přeje změnit, a možná se mu to hned nebude dařit, jak si představuje. Ale už jen to, že si uvědomil, že kopíruje chování v rodové linii a že se to bude snažit změnit je dobré, může s tím dál pracovat.
Kde Adam neví, co s tím, je u něj, protože ví, že nežije, to, co chce a že v 50 letech neví, jak to má u sebe změnit, že si tam bude snažit dát více věcí, co rád dělá. Ale že na to musí nejdřív přijít, že vlastně pořád dělal to, co se od něj čekalo.
Já jsem si podobnou generační linii začala uvědomovat asi 6-7 let zpátky a pořád nejsem u cíle a nacházím nové a nové situace, kde se to tak děje. A taky mnohdy hledám, jak se postavit k té a k životní situaci.
Někde jsem slyšela, že počet let, kdy jste se chovali podle naučených pravidel, ale ne v souladu se sebou, potřebuje podobný čas k nápravě. A co když si to někdo uvědomí právě v 50 letech a co když později?
Nevím, jestli existuje něco, co se dá nazvat rodinnou karmou a ta je předávána dál a dál, dokud někdo svým vnímáním a vědomím to nezačne měnit a tím ji celou změní? Kolik generací musí projít, aby se ta karma změnila?
Co myslíte? Vnímáte podobné situace i u vás v rodině?
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
