Vysvědčení za 50 Kč nebo za 100 Kč...
Máma: Cože 3 na vysvědčení ve 4. třídě ZŠ z přírodovědy? Děláš si srandu, tak to ne milá zlatá, jsi jen líná se učit, takže celé prázdniny budeš dělat domácí úkoly a budeš makat, máš hlavu na to, abys trojky domů nenosila...
A děda k tomu přidal motivaci pro mě ...
Tyto prázdniny si pamatuji velmi dobře, několik sešitů Opakujeme si o prázdninách a všudy přítomný strach, co bude, kdybych náhodou ten úkol neudělala, budu moc jít ven nebo dostanu vynadáno?
Do 5. třídy jsem přešla do nové školy ve vedlejší vesnici, čekaly mě zde další 4 roky. Od páté do deváté třídy jsem si nedovolila donést na vysvědčení trojku a měla jsem až do deváté třídy vyznamenání. Paradoxně fyzika mi moc nešla, ale chemie mě bavila hodně, měla jsem co dělat, abych měla na vysvědčení z fyziky vždy dvojku a ne trojku, naše paní učitelka fyziky nám totiž nic nedarovala zadarmo či za úsměv. Když jsem si pak vybírala střední školu a měla na výběr, zda gymnázium nebo nějakou odbornou školu, tak do mě všichni doma hučeli, ať si vyberu odbornou školu, co když bych se pak z gymnázia nedostala na vysokou školu? Nebyla bych nic...ten paradox znějící v uších...nebyla bych nic po 13 letech ve škole.
Chtěla jsem se stát učitelkou od 8. třídy, všichni učitele neměli v lásce a já s nimi ráda povídala a obdivovala, co dělají...Ale nakonec, abych snad nikoho nenahněvala svým rozhodnutím, tak jsem zvolila cestu odborné školy a šla na Obchodní akademii. V prvním ročníku jsem dostala samé jedničky, kromě 2 z tělocviku, protože jsem neudělala výmyk na hrazdě. Několikrát jsem dosáhla vyznamenání za ty 4 roky na střední škole...Trojku na vysvědčení byste opravdu nenašli...Maturitní den nikdy nezapomenu, chvějete se celé dopoledne, aby to dopadlo, drtí Vás otázkami a vy si přijdete jako pod palbou...a ta úleva, když to dopadlo byla neuvěřitelná...do té doby to byly fakt asi nejhorší školní dny plné stresu, zda to udělám, budu mít dobré otázky a snad nedostanu trojku...ano i tam jsem měla svůj "trojkový batoh" v hlavě...
Před tím ukončením navíc musíte vybírat vysokou školu a dělat přijímací zkoušky, aby toho stresu nebylo málo...Ani tady mě neopouštěla moje touha jít na pedagogickou fakultu, ale zase přišly komentáře, už máš obchodní akademii, to je škoda to ztratit a při ekonomické fakultě si můžeš udělat pedagogické minimum, když uděláš pedagogiku a nebudeš učit, bude ti to k ničemu...ano, zase jsme u slova nic a k ničemu...Opět jsem podlehla "nenátlaku" zvenčí a rozhodla se jít na ekonomickou fakultu, abych si nikoho nerozhádala nebo někoho nezklamala, ale abych nebyla pod tou palbou, tak jsem si vynutila to, že se odstěhuji na kolej a nebudu dělat vysokou u nás ve městě...
V prvním ročníku mi málem zlomil vaz předmět Dějiny světového hospodářství, a to je proto, že si profesoři dali dvě hromádky na ty, co prošli a ty co neprošli...Dějepis jsem milovala, takže to pro mě bylo, jako bych dostala 5, ten pocit, kdy se jdete podívat na výsledky a vidíte, že ten test není ani opraven a že se Vám profesor jen směje do tváře a úplně otevřeně Vám řekne, no tak si to napíšete podruhé...Donutili mě vyřídit si děkanský termín a na po čtvrté mi ten zápočet udělili...
Některé předměty dávaly fakt zabrat a jestli se ptáte, zda jsem někdy dostala trojku, ano dostala...Byly totiž předměty, které mě nejenom nebavily, ale také mi třeba moc nešly. Ale i zde jsem se cítila vinna za to, že jsem dostala trojku a nezvládla to...A do toho všeho jsem si opravdu přidala pedagogické minimum, což pro Vás znamenalo, další zkoušky a úkoly navíc, takže někteří měli 5 zkoušek a já 9. Pak dvoje ukončení v podobě státnic, u obou ze 3 předmětů a diplomka a závěrečná práce...Na státnice se mi stalo to, že jsem si jednu otázku, přála, ze druhé jsem měla strach, tak jsem tu otázku ještě večer před spaním četla tak 10x a pak ráno jsem poslední okruh otevřela náhodně na jedné otázce a tu jsem si před odchodem přečetla, a všechny tyto otázky jsem si vytáhla...To mě pobavilo i potěšilo a v podstatě jsem se prosmála tím, když mě zkoušeli a na závěr jim za to ještě poděkovala :) Výsledek byl diplomka 1 a zbytek šel 1, 2 a 3...Pokud se zamýšlíte nad tím, zda jsem se cítila vina za 3, tak v tuto chvíli opravdu ne, byla jsem štěstím bez sebe, že to mám za sebou...
Co bylo na vysoké škole pozitivní, tak to, že jsem si našla pár opravdu skvělých přátel, kteří jsou přátelé dodnes. A i když se vidíme třeba jednou za rok osobně, pořád o sobě víme, jen máme své životy a každý bydlíme někde jinde...
Po vysoké škole jsem si prosadila svou o odešla pracovat do Prahy. Pak jsem začala dělat kariéru ve financích jako asistent auditora a postupně za 10 let jsem se krok za krokem dostala až na pozici manažerskou...Ale tady už začíná další příběh...
Dlouho jsem to zazlívala rodičům, hlavně mamce, vůbec jsem nevnímala to, že to nakonec bylo moje rozhodnutí a jen moje slabá vůle v argumentaci a prosazení si své vůle a že jsem cítila úplně jiné poslání už v 8. třídě ZŠ, tehdy to bylo učitelství, ale to je ve skutečnosti spíš převlečeno za pomoc druhým. Bere se to jako hloupé a naivní a něco, co se v dnešním světě moc nenosí a já se to snažila přehlušit čímkoliv, protože je to přece tak hloupá vlastnost... A to jen proto, že jsem nechtěla nikoho naštvat, protože jsem si myslela, že mě jinak nepřijmou, protože v hlavě zněly slova trojka, trojka, trojka (nebo chcete-li slaboch), nic a k ničemu...I teď když to ještě vnímám, musím přiznat, že jsem to asi na 100% nepřijala a že je ve mě velký kus té holky, která se bojí, že bude donucena dělat něco, co nechce...A je těžké si přiznat, že jsem si toto vězení vlastně vytvořila sama...Pracuji na tom, abych to změnila a musím říct, že někdy to se mnou hodně mává...Už jsem udělala kus práce na sobě, ale dělám krok za krokem a nevzdávám se...
Vím, že toto se stále děje v rodinách a známky jsou vším, ale chtěla bych Vás poprosit o krátké zamyšlení a pokud zjistíte, že třeba Vašeho syna nebo dceru nutíte do něčeho podobného, tak to prosím zastavte...Z jednoho důvodu, žádná jednička nebo vyznamenání Vás ani Vaše děti neudělá víc šťastnější a mám v okolí několik příběhů změny u lidí včetně mě, kteří svůj příběh otočili, protože chtěli dělat něco, co je naplní radostí...Takže z mého kamaráda, který byl se mnou i v auditu je nyní stevard v letadle, další kamarád opustil manažerský post a začal se věnovat dřevu a dělá krásný nábytek...nepotřebují ani jedničky a vyznamenání, našli to, co je naplňuje a dělají to s radostí...:)
Myšlenka na závěr: Jaký by byl svět, kdyby lidé dělali, co je naplňuje a baví? Byl by klidnější a veselejší...A ono se to děje malými krůčky, ale děje...
S láskou Beruška :)
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
