V šesti letech je emoční závislost na rodiči normální. Proč z ní dnes děláme problém?
Komunita maminky
Mnoho rodičů dnes zneklidní jedna věc. Jejich dítě jde do školy, je mu šest let, ale stále je na ně silně navázané. Chce jejich blízkost, potřebuje ujištění, někdy se bojí odloučení nebo se často vrací pro objetí, když je nejisté. Někteří rodiče pak začnou mít pocit, že je něco špatně. Objevují se obavy, že dítě je příliš závislé, nesamostatné nebo že by už mělo být „silnější“.
Ve skutečnosti je ale v tomto věku určitá míra emoční závislosti naprosto přirozená a vývojově zdravá. Šestileté dítě je stále v období, kdy jeho pocit bezpečí stojí především na vztahu s rodičem. Nervový systém dítěte se teprve vyvíjí a schopnost zvládat nejistotu nebo stres bez opory dospělého ještě není plně stabilní.
Dítě v tomto věku často stojí na prahu velké změny. Přechází z relativně bezpečného a známého prostředí domova nebo školky do školy, kde se objevují nové nároky, nové vztahy a také větší tlak na samostatnost. Je proto logické, že právě v tomto období může dítě vyhledávat blízkost rodiče ještě intenzivněji. Ne proto, že by bylo slabé, ale proto, že jeho nervový systém potřebuje jistotu, že bezpečný vztah stále existuje.
Problém je, že dnešní společnost někdy klade na děti velmi brzké nároky na samostatnost. Od malých dětí se očekává, že budou zvládat odloučení, emoce i nové situace téměř bez podpory. Když dítě reaguje pláčem, nejistotou nebo silnou potřebou blízkosti, bývá to někdy vnímáno jako něco, co je potřeba rychle „odnaučit“.
Psychologie vývoje ale ukazuje něco jiného. Silná vazba na rodiče v raném dětství je jedním z nejdůležitějších základů pro budoucí samostatnost. Dítě, které má zkušenost bezpečného vztahu, se postupně učí svět objevovat s větší jistotou. Ví totiž, že se má kam vrátit, když se cítí nejisté nebo přetížené.
Paradoxně právě děti, které mohou být na rodiče v raném věku zdravě navázané, bývají později samostatnější. Nemusí totiž svou potřebu blízkosti potlačovat ani skrývat. Postupně se učí, že vztah je bezpečný a že samostatnost neznamená ztrátu spojení s rodičem.
Pokud se naopak dítě učí příliš brzy, že jeho potřeba blízkosti je problém, může začít své emoce potlačovat. Navenek může působit velmi samostatně, ale uvnitř může zůstávat nejistota, kterou nemělo možnost bezpečně zpracovat.
Je proto důležité rozlišovat mezi nezdravou závislostí a přirozenou vývojovou potřebou blízkosti. Nezdravá závislost vzniká ve chvíli, kdy dítě nemá prostor postupně získávat vlastní zkušenosti a rodič ho nadměrně kontroluje nebo omezuje. Zdravá vazba ale znamená něco jiného – dítě ví, že rodič je dostupný, když ho potřebuje, a díky tomu se může postupně osamostatňovat.
V šesti letech tak dítě často stále potřebuje hodně emoční opory. Potřebuje vědět, že jeho strach, nejistota nebo potřeba blízkosti jsou přijatelné. Právě tato zkušenost mu pomáhá budovat vnitřní stabilitu, která se později promění v opravdovou samostatnost.
To, co dnes někdy považujeme za „přílišnou závislost“, je tedy ve skutečnosti často jen přirozená fáze vývoje. Dítě se učí orientovat ve světě, který je pro něj stále nový a někdy i náročný. A bezpečný vztah s rodičem je v tomto procesu jednou z nejdůležitějších opor.
Maminky
