Touha a věčná nespokojenost
Po něčem toužíte a toužíte a jednoho dne to dostanete, ale stejně vás to neuspokojí, a i tak si pořád stěžujete na okolnosti.
Zkusím to přiblížit na 3 různých příbězích…
První příběh je o tom, že se ten člověk cítil nedoceněný v práci, ať už kvůli tomu, že neměl doktorát, kterým se tolikrát oháněl či pozici, kterou by chtěl ve své práci. Ten člověk byl v té práci už asi 20 let, ale nebyl ani ve vedení a nebyl ani spokojen se svým dosaženým vzděláním. X-krát jsem ho slyšela říkat, co bych dal za povýšení, co bych dal za to, kdybych měl prostor dostudovat doktorát. Tak šance dostudovat přišla hned dvakrát za těch 20 let, odmítl ji, protože si myslel, že na to nemá a nedokáže to. Po 20 letech i bez doktorátu došel k povýšení a ač to nebyla funkce v nejvyšším vedení, měl už dost velké rozhodovací pravomoci. Čekala bych, že v tu chvíli mi ten člověk řekne, že konečně spokojený, že dosáhl toho, po čem toužil včetně uznání jeho kvalit a znalostí. Ale on pokračoval ve své lince o tom, že kdyby kdysi dávno dokončil doktorát, kde by byl, a že by byl v tom nejvyšším vedení. A co všechno teď musí řešit na tom místě, kam ho povýšili. Upřímně jsem si říkala, dobře, tak neudělal sis doktorát, ale povýšili ti a zvýšili plat i pravomoci a stejně to není dost. Moc jsem nechápala, že je to super úspěch a ten člověk se neuměl ani pochválit, ba naopak stejně začal negovat to místo, které dostal. Mnohdy dostáváme příležitosti i opakovaně a opakovaně se nám nabízí a my je stejně nevyužijeme, možná ze strachu. Ona pak nejlepší obrana je hodit to vše na okolnosti. Kdyby se tehdy bývalo něco stalo. Prostě ať se stane, cokoliv pozitivního, tak to stejně bude špatně a ten člověk je zase nespokojený. Otázka, co je pro něj dost a co považuje za štěstí?
Druhý příběh je o člověku, který vede několik vztahů zároveň, schází se s několika partnery napříč kontinenty a vždy se s někým někde potká, užije si a jde dál. Neustále mluví o tom, jak rád by se usadil, založil rodinu a měl klidný život bez toho veškerého shonu. Ale všichni jeho partneři jsou zadaní a berou ho jako intimní zpestření svého života a měnit kvůli tomu všechny své vztahy rodinné či partnerské nehodlají. Pokaždé, když se vidíme, tak slyším o nějaké nové známosti a o tom, jak se ta nová známost vyvíjí a je zase zadaná. Ale vše vypadá dokonale, krásné šaty, večeře, párty, setkání pod rouškou tmy a hotelu, krásné dárky i krásně prožité noci. Ale vždy když to skončí, tak je ten člověk úplně rozsekaný na malé kousíčky a chce další zážitek a chce hledat další známost, jen aby nebyl sám a nepřipadal si tak sám. Všechny známosti budou lepší než zůstat sám v bytě. Kolikrát už ten slyšel odmítnutí, kolikrát už probrečel doma polštář, kolikrát se ptal, proč zrovna on nemůže najít toho pravého, tu pravou, proč on. Nebo je to neuvěřitelná touha být obletovaný a strhnout na sebe pozornost. Já to vnímám spíše tak, že je to tak velká touha po lásce, opravdové a krásné, že ten člověk dělá vše pro to, aby ji našel, jen bohužel ve špatných vodách zatím. Ale mohu se také mýlit a je to styl života, který mu velmi vyhovuje, aniž by to komukoliv přiznal a možná ani sám sobě. A i když si užívá všechny cesty, pořád bude tvrdit, jak nespokojen se svým vztahovým životem je.
Třetí a poslední příběh je o rodině, která se má starat o postižené dítě. Je nutné s ním pravidelně cvičit, rozvíjet jeho motoriku a starat se o něj v průběhu dne, aby jej naučili nějaké samostatnosti. Rodiče se opravdu, snaží, poctivě cvičí a dělají první poslední, aby toho človíčka do života připravili, aby byl schopen aspoň částečně normálního života. Nicméně dítě bojkotuje všechny snahy, čím je starší, tím je to horší. Svou zlost z postižení si vylévá na rodičích i příbuzných, dokáže být až zlé, nepříjemné, vztekající se a diktátorské. V určitých chvílích dokáže být až zákeřné, vymýšlí si, dělá naschvály a dokáže vás myšlenkově i psychicky úplně odrovnat. Rodiče se pořád snaží, koupou, pomáhají na nohy, vozí k lékařům, kontrolují užívání léků. Ale to dítě neustále nebere ani jednu z nabízené pomoci, a naopak je bere jako velkou samozřejmost. Všichni příbuzní navrhují ústavní léčbu jako jedinou možnou, aby se dítěti dostalo jiné péče a rodiče se mohli starat sami o sebe a dítě navštěvovat. Rodiče si také myslí, že by to bylo už nejlepší řešení, protože už nemohou fyzicky i psychicky. Ale stejně pokračují dál a stále si stěžují okolí, pořád na ty stejné věci. Všichni jim opakují, že jim řešení navrhli a že už nevím, co mají navrhnout dál. Že bohužel to rozhodnutí za ty rodiče udělat nemohou. A tak to pokračuje rok, a rodiče doufajíc, že dítě ocenění jejich snahu a péči odrovnávají sebe a už ani neví, proč jsou spolu. A jen si stále stěžují do okolí a volají o pomoc, ale rozhodnout se budou muset sami.
Mnohdy řeším své vlastní problémy svým vlastním způsobem a toužíme po něčem, co nemáme a myslíme si, že ani nemůžeme mít, že nemáme napsáno, že máme být šťastní, ale jen malá věci by dokázala proměnu. A kdyby si ten člověk přestal stěžovat a vše negovat a šel do hloubky, možná by našel, co má udělat a opustil své zažité vzorce.
Mnohdy toužíme a toužíme, a i když dostaneme řešení, názor či pomoc jako na stříbrném podnose, odmítneme ji, protože ji nevidíme anebo bychom si už neměli na co stěžovat. Kde končí touha, která po splnění přináší úsměv a kde začíná ta touha měnit tvar v to, že i po dosažení je nutné si stěžovat.
Zvažte, po čem toužíte, může se totiž stát, že to obdržíte a nebudete mít, jak negativně popsat to, že jste to dostali…Změňte postoj sami k sobě.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
