Stres z práce a snaha vše řídit
Blíží se termín, je zase nějaký shon, co na to řekne můj nadřízený, jejda, já to nestihnu, ani když nebudu spát…, to zase budou noci, kdy nebudu moc spát…
…vidíte se v některých podobných úvahách, větách či máte své, které vám způsobují stres z práce a snahu mít vše pod kontrolou?
Byla jsem 10 let v zaměstnání a myslela jsem si, že to, co mám zadáno, je prostě nutné splnit do posledního puntíku, do poslední tečky. Po prvním roce v zaměstnání, do kterého jsem nastoupila hned po vysoké škole jsem dostala skoro nejhorší hodnocení a já nejsem ten, co se vzdává. Další rok jsem v nové pozici měla hodnocení nejlepší. Nicméně nechci psát o hodnocení, seberealizaci či motivaci, ale o tom mezi.
Můj pracovní kalendář byl známý hned od září až do konce srpna, sem tam se něco změnilo, ale asi 85% programu bylo dáno. Bylo dáno, jak moc budu cestovat po republice a v kolika hotelech budu spát, kolikrát si budu balit kufr, co všechno, na zakázce budu muset odvést, co všechno se budu muset v průběhu roku naučit, co všechno budu muset v průběhu roku zvládnout.
Jaký často jsem jezdila, často. Od září do prosince to byly skoro 2 měsíce v kuse na hotelích a pak od ledna do srpna 2 – 3 měsíce, jak který rok, takže v podstatě máte pořád sbalený kufr a v pátek přijedete, vyperete v pondělí nanovo. Ze začátku vám to nevadilo, bylo to nové město a když byl super tým, byla večer většinou i sranda, ale všeho moc škodí.
Každá zakázka měla přesně daný termín, kdy se má co odevzdat, kam se má co poslat a jak má výstup vypadat. Postupem doby jsem byla zodpovědná i za vedení svých vlastních týmů. Každý rok přibylo spoustu nových dotazníků, které byly třeba v našem programu na audit vyplnit. Až se člověk někdy zastavil a zjišťoval, kolik času tráví jen nad těmi dotazníky.
Jak si představit můj klasický den, v pondělí ráno mezi 7 – 8 odjezd z kanceláře na zakázku, do 18 – 20 h audit u klienta, pak večeře, kdy máte čas chvilku se pobavit s kolegy, protože většinou pak večer máte v hlavě, že musíte ještě pracovat nebo si to myslíte, protože jste do té práce celí položeni. Proč večer po večeři? Protože přes den, když vedete tým se musíte věnovat těm kolegům, co jsou noví nebo potřebují pomoci a večer můžete dělat vlastní práci, abyste stihli zadaný termín. A pokud myslíte, že byl odpočinkový víkend, tak tam pokud byl prostor, jste dodělávali, co jste nestihli za týden nebo kontrolovali práci kolegů, abyste si potvrdili, že je vše naprosto správně a v termínu.
Byla jsem do toho pohlcená, byl to stres, ale jela jsem jak robot, vstát, do zasedačky, v pondělí odjet, v pátek přijet, odreportovat vše, co bylo třeba, osobní problémy vyřešit co nejrychleji, aby nestály v cestě práci.
Semtam se zastavíte a zjistíte, jak moc vás to štve a stresuje, že vlastně nemáte na nic jiného čas, krom toho, kdy prostě vypadnete na dovolenou. Byla doba, kdy jsem zezačátku chodila pozdě spát a pak jsem to nedávala, tak jsem usla třeba ve 22 nebo 23 a vstávala ve 3 nebo 4 hodiny, až si kolegové dělali srandu, že ode mě dostali email v tuto nekřesťanskou hodinu, ale já udělala nejvíc práce.
Pokud se to dá říci, já žila jen prací, byla asi totální workoholik a dělala maximum pro naplnění všech těch termínů pro reporty, často z toho byla nešťastná a nevyspalá. Termíny mě pohltily na tolik, že když se mi někde dostával časový tlak nasadila jsem ještě větší tempo. Ani mnohdy nevím, kolik hodin jsem odpracovala a jen vím, že jsem tomu dala všechno včetně svého osobního života, ponořila jsem se do toho celá. Ano můžete říct i kariéristka, ale já bych to v tu chvíli nikdy tak nevnímala, ani o sobě neřekla a nikomu to nepotvrdila.
Nemůžu říct, že tam nebyly super chvíle a hodně jsem se naučila. Ale velké uvědomění přišlo po tom, co jsem odešla. Snažila jsem se odejít v pohodě a klidu a v podstatě do poslední chvíle jsem pracovala jak fretka a to přání odejít v klidu se proměnilo, už hlavně odejít. Po 10 letech poslední den, pokud by nepřišli nejbližší kolegové a personalistka, tak bych si vzala jen tu krabici a nikoho by to nezajímalo. Mí šéfové mi nepřišli podat ani ruku a popřát hodně štěstí dál, po 10 letech tvrdé práce a obětování sama sebe. Ne, nečekám pocty a pochvaly, čekala jsem jen slušnost a v tu chvíli došlo k prozření.
Ty probdělé noci mě sice naučily disciplíně a já žila jen pro práci, ale to je to, co bylo potřeba a očekáváno, pokud bych přepočetla svoji hodinovou sazbu, tak bych se jí mohla zasmát za ty hodiny přesčasů, které se nikde v odpracovaných hodinách neukázaly. Ale jedno vám dojde dost silně, nikoho tam nezajímáte, prostě jste odvedli práci a za tu dostali zaplaceno, jdeš ok, jdi. Pro vás je to 10 let života a pro ně 10 let něčí práce. To je třeba si uvědomit. Neříkám, že máte práci začít flinkat nebo si dát nohy za hlavu a říct od teď je mi to jedno, jen si uvědomte, že to je budova, kam chodíte, řešíte nějaké pracovní věci, ale jak odejdete, zjistíte, že to byla jen práci a za pár let si na vás vzpomenou možná nějací skalní zaměstnanci. Já to „snědla“ celý ten termínový proces a muset doslova, totálně devastovala osobní život.
Kolegové, co tam zůstali tu firmu pak postupně měnili, protože to byli ti mladí, kterým se říká neschopní udělat nic navíc a dýchat pro firmu. A víte co, mně se to na nich líbilo, i když jsem se občas dost zlobila, ale na sebe, protože jsem to nedokázala. Oni si dokázali vzít svůj osobní prostor a ta firma se jejich tónu přizpůsobila. Ty termíny, které pro nás byli stěžení se mnohdy posunuly, změnily se úlevy a možnosti práce z domu. Ano je to vývoj, který my jsme si jen přáli a generace kolegů po nás dostaly. A je to fajn, že to dostali.
Nechci, abyste dávali výpověď, pokud to necítíte, ale chci jen, abyste si odnesli, že se to někdy „nes…e“, a není dobře, pokud kvůli tomu zapomenete na sebe a nejdete se vyspat. A ano vím, jak těžké je najít ten správný balanc a umět i říct šéfovi ne. A musela jsem to celé prožít, abych uviděla, celou tu hru toho, jak jsem žila něčím, co si na mě ani nevzpomene po tom, co jsem odešla, nikdo už nevidí ty propracované noci a já si je budu pamatovat do konce života. Nechtějte řídit všechno, odžitá zkušenost se počítá a musíte najít svou cestu, protože někdy ani tisíc článků nevydá za vlastní zkušenost.
S láskou
Veru
Article is part of a serial Práce versus podnikání - činnorodost
Related Articles:
První reklamace
Vysvětlovat anebo nevysvětlovat
Jsme online, hurá i fuj
Mlčeti zlato
Žraloci na cestě
... other articles in the series
