Stárnutí a život na stáří
Sleduju moji 88letou babičku, hlava jí slouží perfektně, občas něco zapomene nebo si jen poplete jména vnoučat, ale jinak hlava funguje na ty roky výborně, co ale ochabuje, jsou její nohy…Jsme připraveni stárnout?
Babička nebyla nikdy žádný velký sportovec, o sport se nezajímala a když někam jeli s dědou nebo s rodinou na výlet, jednalo se o spíše o méně náročné dny určené spíše na kochání nebo lázeňského typu.
Co se týká jejich 88 let, tak toho zažila hodně od 2. světové války až po rozdělení Československa atd. Vždy s dědou říkali, že rodiny žily velmi skromně, ale tady na malých vesnicích se vždy vědělo, kdy a kde budou probíhat boje, a díky tomu se postupem času naučili, jak se tomu přizpůsobit ve způsobu života a vesnice se podporovaly, všichni se znali. Vždy říkali, že ta pospolitost je mnohdy zachránila.
Co se týká způsobů jídla, tak babička velmi ráda a dobře vařila nebo pekla, ale taky jedla. Nenechte se mýlit, byla to typická poctivá „babičkovská“ kuchyně. Ale koláče a buchty měly a mají babičky asi nejlepší. Děda býval aktivní včelař a babička zase měla většinu rodiny kousek okolo, takže se mohly se sestrami často navštěvovat.
Teď se vždy vzteká, když nějaká mladá holka řekne, že je stará ve 30 nebo že stárne. Přijde mi, že babička si připouští, že je „starší“ až teď, ale pořád si velmi ráda natáčí hlavu, chce si obléct šaty, když přijdou kamarádky na kafe. A jediné, co bohužel ztrácí je pohyblivost. Často jí otékají nohy, díky tomu dříve začala chodit o holi (u nás „o čagánku“) a postupem doby ji to dohnalo až k chodítku.
A tady si myslím nastává ten boj, kdy hlava by chtěla a tělo už nemůže. Můžete namítnout, že to je krásný věk 88 let, že se něco takového děje až nyní. Ano a budete mít pravdu, že po tom, co vše prožila má hodně silný a zdravý kořen, a i proto jí ty potíže s nohami dělají psychické obtíže, protože se stává závislá na druhých, což nikdy nebyla a starala se o sebe, děti a dědu.
Nechce si připustit, že se něco takového děje a pořád myslí, že stačí stále na všechno. Ale nohy bohužel stále slábnou. To, když jí rodina chce pomoct bere někdy s odporem, někdy dokáže být i protivná a dává věci tomu druhému doslova „sníst“. Pak má zase fajn náladu a je to lepší…Po smrti dědy už je více než 10 let sama i když má kolem sebe celou rodinu včetně toho, že mí rodiče bydlí vedle a sestry a kamarádky má na stejné ulici.
Bavily jsme se mámou o tom, co s tím můžeme udělat. Řešily jsme pečovatelku, která ví, jak se postarat, ale s tou má naše babička problém a dává to pak dost najevo. Jak má pak člověk správně přistupovat k člověku, který se najednou cítí starý? Je to jeho vlastní matka, která se vždy starala? A moje máma pořád potřebuje chodit do práce a žít svůj život?
A kdyby ty nohy dosloužily, tak nemá to vzdělání a sílu na to, aby babičku sama dokázala přenést na wc, do sprchy a dala jí 100 % ze svého celého dne. Řešíme, jestli když by to bylo s těmi nohama tak zlé, zda by nebyl lepší domov důchodců, kde mají zařízení na péči o člověka, který se nemůže pohybovat, ale pořád vám leží na srdci otázka, zda je to správné? Cítíte uvnitř pocit viny, že byste to třeba nedokázali, postarat se, tak jak by to mělo být. Je to vnitřní rozpor, který se snažíte dát do souladu.
Přemýšlela jsem jaké to bude, když bude staří my. Jak to bude vypadat, budeme všichni v domově důchodců nebo jiném zařízení, kde se o nás budou starat nebo se o nás někdo postará? A můžeme po někom chtít a žádat, aby se o nás staral?
Babička mé sestřenice po tom, co celý život pracovala na poli a už se o sebe nemohla starat doma, odešla do domova důchodců. A vykvetla tam jako krásná květina, chtěla se hezky obléci, ráda pak chodila na procházky a omládla o několik let a našla si tam přátele. Když si vezmu naši babi a její přístup, nevím, zda by to vzala tak pozitivně…
Ono je to asi o každém z nás a jak se dokážeme postavit k určité situaci a za jakého úhlu pohledu ji budeme vnímat. Není lehké mámě poradit, protože nevíte, jak babička bude reagovat a co je pro ni vhodná cesta z hlediska péče. Jedna věc je krásná, kdy statistiky říkají, že se dožíváme vyššího věku, ale druhá věc není vidět a moc se o ní nemluví, v jakých podmínkách ti lidé ve vysokém věku mají podmínky k žití a zda jsou ještě šťastní…
Řešili jste někdy něco podobného, jaký na to máte názor?
S láskou Veru
Article is part of a serial Rodina
Related Articles:
Manuál na správné rodičovství neexistuje
Jak jsem rozhodla udělat skalku
Dramaťák aneb dramatická výchova – nuda nebo ...
Příběh pro děti s aktivitou na konci
Motivace a lidské potřeby od školky
... other articles in the series
