Setkání s lidmi, kteří spolu jsou už přes 40 let
Tento týden to bylo neuvěřitelné setkání v kavárně se dvěma lidmi, kteří jsou spolu 40 let a řekli mi svůj příběh. Bylo to nádherné setkání.
Vím, že život sebou nese hodně vzestupů a pádů, hodně seznámení i rozchodů. Jsem možná snílek, ale vždycky jsem věřila, že vztah může růst a ti dva spolu mohou opravdu zůstat po zbytek života, ale také jsem realista a vím, že může nastat doba, kdy ti dva už si spolu nemají co říct a je lepší, když se jejich cesty rozejdou, než to zajde někam, kde to bude jen o hádkách a osočování.
Byla jsem tento týden v kavárně, potřebovala jsem chvilku klidu a jen si vychutnat cappuccino, po dlouhé době, kdy jsem nikde nebyla. Za pár minut si k malému vedlejšímu stolku přišel starší pár, myslela jsem si, že je jim lehce přes 60 let oběma. Chvilku si povídali a pak se mě zeptali, proč sedím v kavárně sama. Začali jsme si povídat až jsme došli k tomu, jak se seznámili, jak dlouho jsou spolu a co všechno zažili.
Oba se narodili po roce 1947 několik set kilometrů od sebe. On do zemědělské rodiny a ona do rodiny úředníků. On žil s tím, že jednou bude zemědělec a převezme rodinný statek a ona, že zasedne také do řad úřednictva, oba podle vzoru svých rodičů. Ale život tomu chtěl jinak. A to ve chvíli, kdy se odešli na studovat a odstěhovali se daleko od svých rodin. Do té doby žili velmi spořádaný a rodinný život, který jim připadal normální, žili daleko od ruchů velkoměst, a proto mnohé věci vnímali úplně jinak.
Potkali se v roce 1976, kdy už jim táhlo na 30. Oba měli za sebou nějaké vztahy, ať už více či méně úspěšné, byli v té době tak trochu „mimoni“, protože všichni už přece měli rodiny a děti a oni se protloukali světem. Je nutné říci, že po studiích oba zůstali v Praze, on se stal paradoxně úředníkem a ona zdravotní sestrou. Potkali se právě v nemocnici, kde ona pracovala a byla ten den na ambulanci. Líbila se mu hned když vešel do ordinace a zapomněl i na tu bolest ve zlomené ruce. Nebyl schopen cokoliv říct, tak koktal tak, že mu málem navrhli léčbu i na koktavost. Nemohl z ní spustit oči a v ordinaci nebyl schopen cokoliv říct dalšího.
I přes sádru na zlomené ruce na počkal na lavičce před nemocnicí, než skončí službu. Byla zaskočená, že tam na ni čeká, že ji oslovil a že mluví bez koktání. Začali si povídat až zjistili, že je skoro večer a že jsou stále na té lavičce. Začalo to všechno jako povídka z růžové knihovny. Ale ten další vývoj tak jednoduchý nebyl. On byl díky své práci často na cestách a ona měla služby v nemocnici, někdy se míjeli a nebyly mobily, aby si denně psali nebo si mailovali. Rodiny je přemlouvaly ke svatbě, vždyť už jim přece táhlo na 35 a v tu chvíli již byli za „exoty“, pro většinu lidí z okolí.
Oba se dostali do stavu, kdy ale váhali, zda to má smysl, že se takto míjí, když se viděli, byli oba hodně unavení, tak jejich povídací večery zmizely do nenávratna. Zapomněli, že je to spojuje, že ty společně strávené chvíle, kdy si měli co říct, je neuvěřitelně obohacovaly a rozvíjeli jejich vztah. Stalo se to, že oba nezávisle na sobě si byli nevěrní, po určité době si to řekli a šli na chvíli od sebe, utřídit si myšlenky, protože usoudili, že to tak dál nejde. Z chvilky se vyklubalo pár měsíců, kdy se jednou potkali v centru města a šli si popovídat jako kdysi. Řekli si otevřeně, co bylo a co nebylo dobré a zkusili to oba znovu a domluvili se, že to nenechají zajít tak daleko tu krizi jako posledně, ale že o tom budou mluvit, když by se dělo něco podobného.
Pak se po půl roce vzali. Snažili se založit rodinu, ale pak přišla další zkouška, protože zjistili, že nemohou mít děti. Ji to hodně zasáhlo a rodina ji v tom nepodpořila, jen řekla vidíš, dlouho jsi čekala a jsi stará. Měla tendenci se uzavřít do sebe a držet ten smutek v sobě. On ji tentokrát nenechal, mluvil s ní, povídal jí, že si mohou zařídit věci jinak a dělat je zase jinak než ostatní, že to přece nevadí. Vyplnili si život společnými chvilkami, cestování po ČR a pozváním.
Pak přišla další rána, jelikož jeho oba rodiče tragicky zahynuli, vše odkázali jemu, a ještě zůstal malý bratr, který byl o hodně mladší, o kterého se musel postarat. Neměl ty ambice převzít statek, dělal to, co ho bavilo ve městě. Mladšího bratra si vzali za svého, aby měl rodinu a teď to byla ona, kdo ho nenechal upadat do smutků a splínů. Povídali si dlouho do udělají se statkem, zda bude dobré jej prodat, ale čím víc si povídali, tím se dostávali k tomu, že by bylo fajn z toho statku něco vybudovat.
Začali pozvolna, víkendy, prodlouženými víkendy až ucítili oba to, že je jim tam dobře, že bratr se tam cítí dobře a že by to mohli proměnit v podnikání a pomoci nějak dál lidem. Mají tam nyní 2 pokoje jako ubytování, jsou tam rádi a rádi si s hosty povídají. Paní stále aktivně vaří a on s bratrem pečují o rodinné věno, ale na velkoměsto nezanevřeli a občas si tam zajedou.
Říkali, že v tomto vidí hlavní problém v lidí, co jdou do manželství nebo spolu žijí. Přestali si povídat, neví, o čem si mají povídat, nesdílí společné radostné zážitky ani smutné zážitky. Oni se naučili sdílet všechno a umí si dát i prostor pro klid. Svorně oba říkají, že to je neuvěřitelná jízda životem a že i po tolika letech se mají velmi rádi a neustále rostou.
Víte těmto 2 lidem bylo něco přes 70 let, ač na to vůbec nevypadali, protože vypadali velmi vyrovnaně a mluvili z nich životní zkušenosti. A co víc, opravdu dodržovali to, co si řekli po tom rozchodu, že spolu budou mluvit, ať to bude, jakkoliv bolestivé, a to dodržují stále. Z kavárny odcházeli ruku v ruce a že jdou kupovat nějaké dekorace do statku.
Bylo to nádherné setkání a povídaní.
S láskou Veru
Article is part of a serial Rodina
Related Articles:
Manuál na správné rodičovství neexistuje
Jak jsem rozhodla udělat skalku
Dramaťák aneb dramatická výchova – nuda nebo ...
Příběh pro děti s aktivitou na konci
Motivace a lidské potřeby od školky
... other articles in the series
