Rodinná a jiná setkání - spontánnost?!

V poslední době jsem se přemýšlela nad tím, jak se za ty roky měnily rodinná, ale i třeba přátelská setkání…

Vzpomínám, že když jsem byla malá, byla u nás nebo někoho jiného z rodiny či přátel rodiny nějaká akce. Ať už to byly narozeniny, zabíjačka, sportovní utkání nebo jen takové posezení u pár štamprliček či vína. Bývalo opravdu veselo a pořád se něco dělo nebo se někam jezdilo na výlety nebo se chodilo na túry do lesa, na společné dovolené.

Ano, dospěláci se často opili a my děti jsme si mohli užívat delší hraní a méně dozoru. V té době si sice každý viděl přímo do talíře nebo kuchyně, dokázal přijít v naprosto nevhodnou dobu, i v té době existovaly a točily se různé drby, ale přišlo mi, že ta zábava byla fakt od srdce, veselá, někdy bujará, ale uvolněná. Ale bývalo to i hodně náročné, každý víkend nějaká akce, žádné soukromí.

Postupem let tyto akce začaly ubývat a zbývaly hodně často jen svátky a narozeniny, křtiny a jiné oslavy. Tím, jak se rodina neustále rozrůstala o nové a nové členy, tak těch narozenin a svátků začínalo být hodně. Začalo více řečí a dohadování o politice a taky my jsme rostli a už jsme začínali mít jiné zájmy než sedět na všech rodinných oslavách.

Nějak se z těch akcí vytrácela ta uvolněnost, veselost a radost. A začalo to být spíše o povinnosti být na všech těchto rodinných akcích. Také se víc začalo bránit soukromí, už to nebylo o tom přijít neohlášen k někomu na návštěvu, bylo nutné se domluvit předem, aby člověk nikoho nikde nerušil.

Na jednu stranu je pozitivní to, že to nebylo o tom, každý se trošku stáhl a začal si více chránit, to soukromí a co chce, ale na druhou stranu z těch setkání mizela ta spontánnost, přijít jen tak někam neohlášen.

Přijde mi, že teď je hodně věcí naplánováno a těch udělaných, jen tak, je o poznání o dost méně. Plánujeme věci přesně podle diáře a když něco nevyjde, často jsme naštvaní, protože nám ten člověk zabral čas mezi něčím nebo další schůzkou.
Kdy jste udělali něco naprosto spontánně? Třeba jen napsali kamarádovi/dce, co dělá a ať jde na procházku nebo kafe, hned jak skončí v práci, klidně 10 minut předtím, než skončí, úplně nahodile a nečekaně. My jsme to tak naposledy udělali s mým kamarádem. Měla jsem plán, že i odpoledne a večer budu pracovat a on mi napsal, jestli se k němu nechci připojit, že bychom se šli v Praze podívat na noc kostelů. První jsem si pomyslela, jejda mě uteče spoustu hodin, které bych mohla věnovat práci…

Ale pak jsem se zastavila a řekla si, dyť já chci jít, chci to vidět, chci vidět prostory, které člověk normálně vidět nemůže, poslechnout si i nějaký hezký koncert. Tak jsem po pár minutách napsala kamarádovi, že jdu i s tím, že jsem věděla, co všechno to může ovlivnit, ale prostě jsem chtěla ten večer zapomenout na všechno…

Musím říct, že ten večer byl nezapomenutelný, kdy zažijete, cimbálovou muziku se zpěvem v kostele, běhal mi až mráz po zádech, jak se to akusticky neslo zdmi kostela. Ta večerní procházka po různých kostelích způsobila přesně to, co jsem v dané chvíli potřebovala. Vypnout ode všeho a na nic nemyslet a jen si užít tu sílu okamžiku. A tu energii, kterou mi to dalo zpět, tak ta je k nezaplacení. A to jsem ho na začátku chtěla odmítnout, protože jsme to neměli naplánováno.

Kolikrát jste opustili svůj plán a udělali něco mimo něj?

Ano můžeme namítnout, kolik povinností máme, co všechno musíme stihnout, kam všude musíme jít. A kde je ta uvolněnost a ta radost spojená s tím, že tam jdeme? Dokážeme si vůbec užít to rodinné nebo jiné setkání nebo si jen řekneme, že je nutné to „přetrpět“, protože se to čeká. Proč si tam nedáme naopak to, že je fajn se zase vidět a jen si tak nenuceně popovídat. Proč musíme pořád tahat do řečí politiku nebo kde se co zdražilo, to jsme vyčerpali jiná témata k hovoru?

Někdo by řekl, je to tou zrychlenou dobou, ale já to na dobu svádět nechci, je to možná totiž v každém z nás. Možná bychom každý měli na našich setkání zapomenout na všechny trable, co se nám honí hlavou a prostě si jen užít tu chuť toho okamžiku, pozorovat, co se děje okolo a vrátit do našich setkání tu uvolněnost, spontánnost, veselost a radost.
Přeju Vám, ať takových setkání máte co nejvíce :)

S láskou Veru

Article is part of a serial Rodina
Related Articles:
Manuál na správné rodičovství neexistuje
Jak jsem rozhodla udělat skalku
Dramaťák aneb dramatická výchova – nuda nebo ...
Příběh pro děti s aktivitou na konci
Motivace a lidské potřeby od školky
... other articles in the series

---