Respektující výchova pod tlakem reality

Komunita maminky

Respektující přístup ve výchově zní krásně. Vědomě, klidně, laskavě. Bez trestů, bez křiku, bez ponižování. Většina z nás to tak chce. Nechceme opakovat věci, které nám samotným ubližovaly. Chceme být jiné. Lepší. Vědomější.

Jenže realita mateřství nevypadá jako ideální scénář.

Dítě křičí uprostřed obchodu. Odmítá spolupracovat. Testuje hranice. Je unavené, přestimulované nebo jen prostě ve svém vývojovém období. Ty jsi po třech nocích bez pořádného spánku. Hlava ti jede seznam povinností. Tělo je napjaté. A někde mezi tím vším máš zůstat regulovaná, klidná a respektující.

Respektující výchova není náročná proto, že by byla složitá na pochopení. Je náročná proto, že nás konfrontuje s námi samotnými.

Nejtěžší moment často není chování dítěte. Nejtěžší je to, co se v nás zvedne jako reakce. Vztek. Bezmoc. Stud. Pocit selhání. Potřeba mít věci pod kontrolou. Touha, aby to už konečně přestalo.

V těchto chvílích se láme teorie o praxi.

Respekt totiž není měkkost. Není to ustupování ani neustálé vysvětlování bez hranic. Respekt je pevnost bez ponižování. Je to schopnost zůstat dospělým, i když je situace emočně náročná. Znamená to říct „tohle nedovolím“ bez křiku, ale s jasností. Znamená to unést dětskou emoci, aniž bychom ji okamžitě umlčely.

To je vyčerpávající. Protože unést dětský vztek znamená unést i vlastní nepohodlí. A pokud jsme samy přetížené, bez podpory a bez prostoru na regeneraci, kapacita rychle dochází.

Velký mýtus dnešní doby je, že respektující přístup musí vypadat klidně. Že pokud zvýšíme hlas nebo reagujeme ostře, selhaly jsme. Jenže respektující výchova není o bezchybnosti. Je o návratu.

Někdy to nezvládneme. Zareagujeme prudce. Řekneme něco, co nás zpětně mrzí. Rozdíl není v tom, jestli se to stane. Rozdíl je v tom, co uděláme potom. Dokážeme se vrátit? Dokážeme převzít odpovědnost? Dokážeme dítěti říct, že jsme to přehnaly, aniž bychom tím ztratily autoritu?

Respektující přístup neznamená, že se nikdy nezlomíme. Znamená, že budujeme vztah, ve kterém je bezpečné opravovat chyby.

Je také potřeba říct nahlas, že dnešní rodiče často nesou obrovský tlak. Chceme dělat věci jinak než naši rodiče, ale zároveň nemáme systémovou podporu. Chybí širší rodina, sdílená péče, komunita, která by přirozeně pomáhala. Mnohé z nás fungují v izolaci a snaží se zvládnout práci, domácnost i vědomé rodičovství v jednom.

V takovém nastavení je respektující výchova náročnější, než se na první pohled zdá.

Není to selhání, když je to těžké. Není to důkaz, že na to nemáš. Je to přirozený důsledek toho, že se snažíš dělat věci jinak, vědoměji a s větší citlivostí.

Respektující přístup není cíl, který jednou splníš. Je to proces. Každodenní návrat k sobě, ke své regulaci, ke své odpovědnosti. A někdy i přiznání, že potřebuješ podporu.

Protože silná máma není ta, která nikdy neztratí klid.
Silná máma je ta, která se dokáže vrátit.

---