Proč se náš prožitek reality mění rychleji než samotná realita

Komunita maminky

Možná to znáš. Jeden den, někdy dokonce jednu hodinu, je všechno strašně těžké. Rozhodování bolí. Budoucnost působí nejasně. Máš pocit, že nic nemá smysl a že všechno stojí víc sil, než máš k dispozici.

A pak se něco přepne. Bez velké události. Bez změny okolností. Najednou cítíš lehkost. Klid. Dokonce i naději. To, co před chvílí působilo neřešitelně, najednou vypadá zvládnutelně.

Většina lidí si v tu chvíli myslí, že je s nimi něco špatně. Že jsou nestabilní. Náladoví. Nerozhodní. Ve skutečnosti se ale neděje nic patologického. Jen se mění vnitřní stav, ze kterého se díváš na svět.

Nejde o změnu reality. Jde o změnu úhlu pohledu.

Když je tělo a nervový systém ve stresu, svět se zúží. Mozek hledá hrozby, problémy a důvody k obavám. Všechno působí těžší, temnější a složitější. Ne proto, že by to tak objektivně bylo, ale proto, že v tomhle stavu je mozek nastavený na přežití, ne na nadhled.

Jakmile se tělo alespoň trochu uklidní, perspektiva se rozšíří. Objeví se prostor. Možnost volby. Myšlenky nejsou tak sevřené. Najednou vidíš, že existuje víc cest, víc řešení a že nemusíš všechno vyřešit hned.

To je důvod, proč může být jedna a ta samá situace jednou nesnesitelná a jindy vlastně v pohodě. Realita se nezměnila. Změnil se stav, ze kterého ji vnímáš.

Problém nastává ve chvíli, kdy si tyto proměny začneš vyčítat. Když si říkáš, že bys měla být pořád silná. Nebo pořád pozitivní. Nebo pořád v klidu. Tím si vytváříš další tlak, který kyvadlo ještě víc rozhoupá.

Ve skutečnosti je mnohem zdravější si tyto změny jen všimnout. Bez hodnocení. Bez snahy se okamžitě opravovat.

Teď je to těžké.
A zároveň vím, že tenhle stav není trvalý.

Tohle jednoduché uvědomění často stačí k tomu, aby se napětí nezačalo vrstvit. Neřešíš budoucnost ze stavu, kdy je všechno sevřené. Počkáš, až se systém uklidní. Až přijde jiný úhel pohledu.

Důležité ale je říct i druhou věc. Pokud se tyto přepínače dějí extrémně často, prudce a dlouhodobě tě vyčerpávají, není to slabost. Je to signál, že tělo nese víc zátěže, než by mělo. A v takové chvíli je naprosto v pořádku hledat podporu. Ne proto, že bys byla rozbitá, ale proto, že chceš žít s menším tlakem uvnitř sebe.

Lehkost a těžkost nejsou nepřátelé. Jsou to stavy. Přicházejí a odcházejí. A čím méně s nimi bojuješ, tím méně tě ovládají.

---