Proč není dobré řídit se jen pocity

Komunita maminky

V posledních letech se hodně opakuje rada „říď se pocity“ nebo „poslouchej své srdce“. Zní to jednoduše a lákavě. Problém je, že pocity nejsou spolehlivý navigační systém. Jsou důležité, ale samy o sobě nestačí k dobrému rozhodování.

Pocity vznikají jako reakce nervového systému. Jsou ovlivněné minulými zkušenostmi, výchovou, traumaty, vztahovými vzorci i aktuálním stresem. Neříkají nutně pravdu o realitě, ale pravdu o tom, co se právě děje uvnitř nás. A to je zásadní rozdíl.

Pokud se člověk řídí výhradně pocity, velmi často reaguje spíš na minulost než na přítomný okamžik. Staré zranění může vyvolat silný strach i v situaci, která objektivně není nebezpečná. Nejistota může být zaměněna za „špatný pocit“. Klid může být naopak vyhodnocen jako nuda nebo nezájem, protože nervový systém je zvyklý na napětí.

Pocity mají jednu hlavní vlastnost. Chtějí okamžitou úlevu. Chtějí, aby nepohodlí co nejrychleji zmizelo. To ale neznamená, že nás vedou správným směrem. Často nás vedou k úniku, vyhýbání se nebo opakování známých vzorců. Ne proto, že by byly zlé, ale proto, že jejich úkolem není dlouhodobé dobro, ale krátkodobé přežití.

Typickým příkladem je vztahové rozhodování. Strach z opuštění může vést k tomu, že zůstáváme ve vztazích, které nám ubližují, jen proto, že je známe. Pocit nejistoty může způsobit, že odejdeme z něčeho, co je ve skutečnosti zdravé, ale nové a nezvyklé. Pocit silné přitažlivosti může být zaměněn za lásku, i když jde spíš o aktivaci starého vzorce.

To neznamená, že pocity máme potlačovat nebo ignorovat. Naopak. Pocity jsou důležitým zdrojem informací. Ukazují, kde jsme zranitelní, čeho se bojíme, co nás spouští. Problém nastává ve chvíli, kdy se s nimi ztotožníme a začneme je brát jako absolutní pravdu.

Zralý přístup k emocím spočívá v tom, že si dokážeme říct: „Tohle cítím“ bez toho, abychom hned dodali „a proto je to realita“. Mezi pocitem a rozhodnutím by měl být prostor. Prostor na zklidnění, pojmenování a uvědomění si, odkud emoce přichází.

Teprve když emoční reakce trochu utichne, je možné rozlišit, zda se jedná o strach, pochybnost, starý vzorec, nebo o klidné vnitřní vědění. Intuice se totiž většinou neprojevuje jako silná emoce. Je spíš tichá, jasná a nevyžaduje okamžitou akci. Nehysterčí, netlačí, nepřesvědčuje.

Řídit se jen pocity je jako rozhodovat se podle momentálního počasí. Někdy svítí slunce, jindy je bouřka. Směr ale zůstává stejný bez ohledu na to, jak se právě cítíme. Dlouhodobě funkční rozhodování vzniká kombinací emocí, rozumu a vnitřního klidu.

Pocity patří do procesu. Neměly by mu ale vládnout. Jsou signálem, ne konečným verdiktem. A právě v tom je rozdíl mezi impulzivním jednáním a vědomým životem.

---