Proč děti chtějí věci, ne peníze - a co se skutečně skrývá za větou „já to chci“

Komunita maminky

Jedna z nejčastějších situací v rodičovství je překvapivě jednoduchá a přesto vyčerpávající. Dítě něco chce. A chce to teď. Ne zítra, ne až bude kapesné, ne až se to hodí. Teď. Pro rodiče se z toho velmi rychle stává otázka hodnot. Učím ho správnému vztahu k penězům, nebo ho kazím? Ustupuju moc, nebo jsem zbytečně tvrdá?

Jenže tahle otázka je položená špatně už v základu.

Dítě totiž nechce věci proto, že by chtělo vlastnit. Dítě chce věci proto, že jeho svět je postavený na konkrétnosti a prožitku. Peníze jsou pro něj prázdný symbol. Nevyvolávají obraz, emoci ani smyslový zážitek. Věc ano. Věc má barvu, tvar, slib radosti, pocit, že něco patří mně.

Když dítě stojí v obchodě a něco chce, velmi často tím neříká „chci tuto věc“. Říká „chci ten pocit, který si s ní spojuji“. Radost, přijetí, pocit výjimečnosti, někdy i uklidnění. U menších dětí je to čistě smyslové. U větších dětí už do toho vstupuje sociální rovina. Touha zapadnout, nebýt jiné, mít to, co mají ostatní.

Děti žijí ve světě neustálého srovnávání, i když to tak nevypadá. Vidí spolužáky, reklamy, influencery, hrdiny z videí. Jejich nervový systém je zaplavovaný podněty, které slibují okamžité uspokojení. To není selhání výchovy. To je realita světa, do kterého se narodily.

Problém nevzniká v samotné touze. Problém vzniká ve chvíli, kdy dospělý začne tuto touhu buď potlačovat, nebo nekriticky naplňovat. Když dítě slyší opakovaně, že chtít je špatně, může si vytvořit stud za své potřeby. Když naopak slyší, že všechno, co chce, je legitimní a má to dostat, učí se, že svět nemá hranice.

Zdravý přístup neleží ani v zákazu, ani v plnění. Leží v tom, že dítě není se svou touhou samo. Že je viděná. Že je pojmenovaná. A že je zasazená do reality. Ne stylem „na to nemáme“, ale stylem „rozumím, že to chceš, a zároveň si teď vybíráme jinak“.

Tím se dítě neučí hodnotu peněz v ekonomickém smyslu. Učí se hodnotu rozhodování. Učí se, že jeho přání mají místo, ale nejsou všemocná. A to je základ seberegulace, který se později promítne i do zacházení s penězi.

Ve chvíli, kdy dítě přestane skrze věci hledat emoce, začne se jeho vztah k materiálním věcem přirozeně uklidňovat. Ne proto, že by pochopilo ekonomiku. Ale proto, že přestane něco nahrazovat.

---