Přiznávám se, neumím přijímat bez výčitek. Ale učím se tomu 😊
Musím se tu k něčemu přiznat. Neumím přijímat bez výčitek. Dokážu se rozdat pro ostatní a mám radost, když mohu nějak pomoci. Ráda podávám pomocnou ruku, když jsou lidé v nesnázích a cítím se naplněna, že jsem mohla přispět k úspěchu druhých. Problém ale nastává, ...
Například když jsem unavená a nechám doma nepořádek. Přijde přítel a uklidí to za mě. Automaticky mi naskočí v hlavě kontrolka, že nejsem správná hospodyňka ale spíše bordelář.
Když se ocitnu ve finanční tísni a rodiče nebo opět přítel mi přispějí na domácnost. Opět naskočí v hlavě, že nejsem schopná být soběstačná a neumím správně zacházet s penězi.
Když delší dobu toužím po nějaké věci, neustále odkládám její pořízení na později a najednou mi ji někdo koupí. Opět ta situace v hlavě, že mi věc musí koupit jiní a nejsem schopna si ji sama pořídit.
Když mě někdo za něco pochválí, necítím se, že jsem udělala tolik, aby to stálo za to a chválu či děkování odmítám.
Všechny situace a spoustu jim podobné vnímám stejně. Odmítám pomoc a neumím ji správně přijímat. Je mi často hloupé říct “Děkuju za pomoc” a dál to neřešit, protože oni to udělali rádi. Mám většinou spíš pocit zavázanosti a že to MUSÍM nějak vrátit, abych to vyrovnala.
Vím to o sobě už dlouho a přemýšlela jsem, kde se to ve mě vzalo a kdy to začalo. A musela jsem jít hodně daleko do minulosti. Intuitivně jsem vycítila, že odmítání souvisí s mojí sebehodnotou a sebeláskou. A ta pramení už útlém věku, jako malé děti se jí učíme.
Jako malá jsem byla vedená od maminky že si máme navzájem pomáhat, když můžeme. Pomoci druhému, pokud to nestojí extrémní úsilí pro nás samotné a udělat to bez nároku vynucovat si vrácení té energie. Pokud jsme to udělali rádi, energie se vždy vrátí. Proto mi dnes přijde natolik přirozené jiným pomáhat a nevnímám to jako něco zvláštního.
Naproti tomu tatínek mne vedl k tomu že jsem velká a silná osobnost a že si v životě musím umět poradit sama a neprosit ostatní o pomoc. Když jsem něco nezvládla, měla jsem to dlouho na talíři. Ale tatínek to myslel dobře, chtěl abych nebyla na druhých závislá a uměla se vypořádat s každou situací. Ale už mě nenaučil, jak přijmout situaci, když už jsem něco nezvládla. Že to není katastrofa a že je to v životě normální. Zde ve mě vibruje silný pocit, že je to ono, ten prapůvod mého dnešního postoje.
Jak jsem řekla, přijímání souvisí se sebeláskou. To, že neumím přijímat mi ukazuje, že vědomě v té chvíli udupávám svou hodnotu a shazuji sebe tím, že o sobě mluvím, jak jsem neschopná. Musím se v té chvíli zastavit, ztišit ten hlas v hlavě a říkám si, co všechno jsem doteď dokázala a je naprosto normální a přirozené, že nemusím umět všechno a hned. Náš život je jedna velká škola a učíme se, takže moje selhání je vlastně obrovský dar do života, udělat to příště jinak, lépe.
A pokud něco, co jsem si sama chtěla koupit a dostanu to jako dárek, tak se učím projevit tu radost, kterou jsem doteď nedokázala naplno vyjádřit, protože byla zastřena tím pocitem viny, že jsem sama si to nedokázala dát. Protože i ti druzí mi tu věc darují za účelem udělat mi radost. Jen radost. Není tam ani špetka potřeby, aby mi dali najevo, že bych něco nezvládla.
Učím se odpustit svému vnitřnímu dítěti, že si dostatečně nedovolovalo selhávat, dělat chyby a když už chybu udělalo, tak ze strachu nepřijetí začalo lhát svým rodičům, aby neukázalo slabost. Učím se odpustit rodičům, že mi nedali dostatečný prostor na selhávání a přijímání pomoci od druhých. Byla to možná i jejich nevědomost, že by mne to mohlo do života poznamenat. Přijímám tedy tuto situaci a pracuji na její změně.
A je to jedna z věcí, na kterou si budu dávat pozor u svých dětí. Chci, aby znali radost z dávání druhým, tak jako jsem to prožívala já a prožívám dodnes. Chci, aby se nebáli spadnout na kolena, uměli to přiznat a nepociťovali pocit viny, že jsou slabí. Aby když přijde pomoc odkudkoliv, uměli projevit radost, že nejsou sami a že i ony si ji zaslouží, protože jsou i přesto úžasní.
Myslím si, že by měla být zachována rovnováha. Pokud něco někomu dávám ze sebe, je přirozené že odjinud přichází energie zpátky ke mě, až ji jednou budu potřebovat já.
Jsem ráda, že jsem se s tímto svěřila, protože už tohle psaní pro mne je velmi uzdravující a kdyby se mi někdy znovu zrodil ten pocit v hlavě, přijdu sem a sama si tento článek přečtu, abych si to připomenula.
A kdo ví, třeba někteří ten pocit znáte taky a mohla jsem vám kousek pomoci. A to je to moje dávání 💞
S Láskou
Vaše Verunka ❤️
