Přišla partnerská krize a jak jsme ji zvládli.. A zvládneme spolu dále žít?
Delší dobu jsem přesně nevěděla o jakém tématu bych dnes chtěla psát. Zároveň se chci stále držet vlastních zkušeností a zážitků. Následně mi došlo, že můj vztah s partnerem zažil krizi a oba jsme pracovali na tom, jak ji ustát a být spolu dál spokojení. A tohle je ...
Pro začátek něco o nás dvou. Letos mi bude 29 let, Ondra letos oslavil 33 let. Jsme spolu 7 let, z čehož 5 let spolu žijeme a nemáme žádné děti. Už od počátku vztahu jsme byli dva rozdílné světy, kteří nacházeli okouzlení v tom protějším, pro nás neznámém. Já na prahu duchovní cesty a práci sama na sobě a svém myšlení, on finanční poradce s touhou jednou mít finanční svobodu a procestovat svět. Oba nás spojovalo od prvního dne chtít v životě něco dokázat a nebýt jen ovečkou ve stádě systému. Četli jsme podobné duchovní témata a díky tomu jsme měli vždy o čem spolu mluvit a diskutovat.
Postupem času, kdy jsme se spolu sestěhovali do našeho prvního bydlení jsme měli čas se navzájem poznat do hloubky. Každý z nás v určitém období procházel změnou a jistým poznáním o sobě samém, občas jsme dosavadní názory přeměňovali a stávali se z nás jiní lidé, než jací jsme byli na začátku. Myslím si, že je to přirozený proces, kterým prochází každý z nás. Ráda bych řekla, že náš vztah se přirozeně vyvíjel vpřed a že osobní přerod neohrozil naše společné žití, ale jak asi tušíte, nebylo tomu tak.
Začalo to zhruba před dvěma lety. Udělali jsme oba tu chybu, že jsme málo mluvili o tom, kdo se jak uvnitř mění a co by si od života doopravdy přál. Řekněme, že jsme žačali žít vedle sebe, než spolu. Začaly hádky, rozpory a nevěděli jsme jak z nich ven. Většinou, když jsme neznali řešení, zametli jsme to pod koberec na pozdější dobu. Další chyba. A začalo nás to dohánět čím dál častěji.
Poslední podzim jsem se ocitla sama u sebe na hraně. Opustila jsem svou dosavadní práci servírky a chtěla jsem se už začít věnovat něčemu, co bude mít hlubší smysl a zanechám po sobě nějaký odkaz. S tím ovzduším doma to ale nebylo úplně možné, nešlo se odrazit. Do toho jsem onemocněla, tělo na chvíli přestalo spolupracovat a to už byla moje stopka. I tělo křičelo, že už musí dojít ke změně.
Musela jsem na pár týdnů odejít ke své rodině, abychom mohli každý mít svůj prostor přemýšlet o vztahu, o tom co chceme, co si přejeme a jestli toho vedle sebe můžeme dosáhnout. Osobně bych tohle doporučila každému páru, pokud to situace dovoluje. Udělat si odstup, možná v některých věcech zjistíte, že i vaše samotné jednání v některých situacích nebylo vždy adekvátní, spíš přehnané. Pokud nemůžete nebo nechcete jít k rodině, můžete jít ke kamarádce, či kamarádovi, nebo na hotel či penzion, kde budete mít klid.
Byli jsme sice po tuto dobu v kontaktu, ale spíš okrajově. Sem tam jsme se naváděli navzájem, jaká témata jsou pro nás největší rozpor a nad čím přemýšlet, než se znovu sejdeme.
V této době je nejdůležitější být upřímný sám k sobě, vnímat své touhy a pocity, pokud cítíte že vám nějaký postoj protějšku vadí nebo se přímo příčí, neomlouvat si ho v hlavě. A nepřekrucovat. Často se necháváme ovlivňovat pocitem a strachem, že nechceme zase začínat jinde odznova. A tak situaci přejdeme, že se to nějak samo urovná. Moje odpověď zní, že i já jsem chvíli se nechávala tímto pocitem unášet, ale je to pak jen horší.
Musíte být tedy upřímní k sobě a následně, až budete oba připravení, být upřímní i k protějšku. I za cenu toho, že zjistíte, že není možné se vzájemě na cestě životem sladit a hledáte vlastně každý něco jiného, takže není možné pokračovat.
A pak, nastal čas setkání. Oba jsme měli dostatek času na přemýšlení o mnoha situacích, o tom co nás třeba na postoji druhého bolí nebo trápí.
Během hovoru může být normální že dojde k vášnivé diskuzi nebo ke střetu. Oba jsme měli ale na paměti, že k sobě stále navzájem chováme úctu a chceme respektovat názor toho druhého. A to je podle mne další důležitý bod.
Umět spolu komunikovat i v těžkých chvílích s respektem, pokorou a úctou. To že protějšek vnímá situaci jinak než já, není špatně a není tedy důvod jít automaticky do útoku. Jen je postoj JINÝ, vnímá svět jinýma očima.
Často jsme během hovoru zjistili, že ačkoliv na první pohled se nám zdálo, že vnímáme postoj k dané situaci každý jinak, ve finále ji vnímáme stejně, jen k interpretaci používáme jiné slovní spojení a tudíž se k tomu druhému nedostane správně jak by mělo.
Takže další bod, který bych chtěla zmínit, je naučit se spolu správně komunikovat. Každý mluvíme svou řečí a někdy můžeme myslet na tu stejnou věc, ale jinak ji vyjadřujeme a zde vzniká spoustu zbytečných nedorozumění. Přirovnala bych to ke rčení "muži jsou z Marsu, ženy z Venuše".
Někdy je komunikace náročnější a stojí to mnoho sil, aby bylo správně vysvětleno. Je tedy důležité mít na diskuzi dostatečně dlouhý čas, nemusí být vše vysvětleno a pochopeno během jednoho dne. Je to určitě na delší dobu, pokud si chceme opravdu dobře porozumět. Porozumění a komunikace se zde totiž stává základním kamenem. Bez správného porozumění nemůžeme jít dál.
Nám s Ondrou se naštěstí povedlo spolu lépe mluvit o svých pocitech, ne vše je ještě ujasněno, na některé situace ještě neznáme ani sami u sebe správnou odpověď, ale mluvíme spolu. Zatím jsme krizi ustáli. Může se ale i stát, že časem zjistíme, že ačkoliv spolu správně komunikujeme, můžeme se stát pro druhého natolik rozdílným, že pro společný život je to nereálné. A zde by měla být znova zachována úcta a respekt k sobě samému i k tomu druhému. Nesnažit se ho měnit, ani neměnit sebe. Společná cesta se může rozdělit, ale umožníte si navzájem žít život jaký chceme.
Vždy to bude bolet, ale bolest je přirozená. Určitá bolest vždy provází zrod něčeho nového, mnohdy mnohem krásnějšího, než co jsme měli doposud. Takže zde, pokud dojdete ke stádiu, že je lepší odejít, doporučuji odhodit za hlavu strach z neznámého a uchopit pevně víru v nepoznané...
Přeji každému vztahu, aby byl schopen zdravé komunikace, aby partneři se naučili spolu správně mluvit, aby neztráceli úctu k druhému a zachovali si respekt k sobě samému.
Mějte vždy své touhy, zachovejte si své sny a nepřivírejte oči před svými pocity. Jsou naším kompasem v životě a ukazují nám, co doopravdy chceme 😉
S Láskou
Vaše Verunka ❤️
