Při těle? Příliš štíhlý/štíhlá? Zdravá ...
Povím Vám dnes 3 příběhy, které se skutečně staly, ty 3 příběhy budou mít něco hodně podobné a pak také to, co je odlišuje…Všechny 3 jsou velmi silné a mají v sobě několik zamyšlení, možná otazníků i odpovědí…
První příběh je o mojí tetě Evě. Eva studovala na vysoké škole v hlavním městě, v průběhu studií se zamilovala do černocha. Nemusí Vám to připadat nijak výjimečné či zvláštní, ale před 40 lety to byl problém. V průběhu vzájemného chození a studia teta otěhotněla a čekal ji velký úkol oznámit to rodičům z malé vesnice, kde se všichni vzájemně znají. I se svým přítelem přijela tehdy do své rodné vsi a řekla tuto novinu rodičům. Přijmout tuto novinu bylo těžké pro obě strany, ale nakonec se dohodli, že jak teta dostuduje, vrátí se domů, a i přes rozdílnou barvu pleti zůstane s malý dítětem doma na vesnici. Narodila se malá krásná holčička a s tím po dokončení přišla další zkouška, tety přítel musel odjet zpět domů do Afriky s tím, že se za měsíc vrátí. Už nikdy se nevrátil zpět. Vychovávala svou dceru s láskou a přes všechny obtíže spojené s tou dobou, vychovala ji v úžasného člověka. Stala se oblíbenou učitelkou na střední škole, studenti ji měli rádi a byla velmi oblíbená i u kolegů.
Byla člověk s velkým srdcem, vždy měla u sebe doma otevřené dveře, aby si člověk mohl přijít popovídat. Chodily jsme s mámou na návštěvu často. Teta byla jedna z těch lidí, kteří pro vás mají vždy vlídné slovo a nikdy si na nic nestěžují. Milovala zdravou stravu, jedla hodně salátů, domácího ovoce a zeleniny, měla to tak ráda. Byla štíhlá krásná žena, pravidelně sportovala, ať už chůzí nebo tím, že chodila cvičit do tělocvičny. Jestli se ptáte, zda se potom vdala nebo žila s novým partnerem, tak ne. Potom, co odešel její tehdejší partner zpět do Afriky se nikdy nevdala ani s nikým nežila…Jestli s někým chodila? Na to nedokážu odpověď, protože toto soukromí si velmi střežila a nemluvila o něm. Ve svých 50 letech dostala rakovinu prsu, bojovala s ní statečně, v průběhu léčby si nikdy nestěžovala na to, že ji něco bolí a my jsme dlouho ani nevěděli, že se něco děje. Jen jednou jedinkrát řekla, že ji něco bolí, a to už na tom nebyla dobře, byla to také jedna z mých posledních návštěv u ní. V necelých 52 letech zemřela a pár měsíců na to se její dceři narodila vlastní dcera.
Hlavní myšlenkou příběhu je člověk, který miluje zdravý životní styl, je krásný, štíhlý, oblíbený, dělá práci, kterou miluje, nestěžuje si a zažil velké trápení s láskou. Vždy se jsem si pokládala otázku, proč musel odejít člověk s tak ryzím srdcem tak brzy? Proč onemocněla? Ale nedokážu na to odpovědět, protože nevím, co se skutečně odehrávalo uvnitř jejího srdce a duše, zda si život užívala nebo se třeba trápila…
Ve druhém příběhu je hlavní postavou moje druhá teta Marta. Teta Marta byla rázný člověk, měla dva syny a manžela. Z prodavačky se postupem doby vypracovala až na pracovnici finančního úřadu. S manželem toho neměli moc společného, on byl sportovec, hodně jezdil na kole a miloval zimní sporty a k těm vedl i své syny. Ale velmi rád se napil, jejich hádky byly vždy slyšet až na druhý konec ulice a všichni věděli, že se hádá teta se strejdou. Teta byla člověk, který velmi rád vedl diskuse a nebál se zvýšit hlas. Po chvíli diskuse jste měli chuť ji ukončit, jen protože jste se nechtěli hádat, ale teta se do toho většinou opřela ještě víc. Teta hodně četla, milovala informace, když pak byl dostupný internet, tak na něm trávila hodně času. Byla ten typ člověk, který ví a má hodně informací, ale ty věci nikdy nezkusil nebo někam nejel. A i v tomto případě o tom dokázala vášnivě diskutovat. Asi i díky alkoholu strejda zemřel ve velmi brzkém věku. Synové již měli vlastní život a ona, ač se pak snažila najít si partnera na různých internetových seznamkách, neměla moc šťastnou ruku.
Teta Marta celý život kouřila, milovala sladkosti a nemilovala žádný sport. Měla pár kil navíc. Žila svůj život v rodné vsi, milovala práci, kterou dělala, ač se nad ní mnohdy zlobila a nadávala. Byla člověk, který když ho něco trápilo, tak to vyventiloval ven, ať už tím, že to teta potřebovala někomu hned říct nebo to potřebovala vybít tak, že někoho za něco seřvala nebo se s ním pohádala. Takto ventilovala nahromaděnou energii v sobě. Byla opravdu velmi otevřená a přímá, všechno dokázala vyventilovat ven. Sem tam se pokusila o nějakou dietu, jednou se do toho pustila až tak, že se málem předávkovala chia semínky. Ale milovala svoje sladké neřesti, takže ty diety byly vždy jen pokusem. Po tom, co odešla z práce do důchodu se hodně věnovala právě čtením a studiem různých zpráv na internetu, dělala různé marketingové průzkumy. Před dvěma lety jí začalo být nějak špatně a vyústilo to v rychlý odvoz do nemocnice a záchranu na poslední chvíli. Diagnostikovali jí hned několik věcí včetně nádoru. Ona po tom, co jí umřel manžel nenáviděla z duše nemocnice a zůstala tam jen po nejnutnější dobu. Bojovala s tím vším asi rok a půl, byla silná, otevřená, mluvila o tom a věřila, že se uzdraví. Po nějaké době přišel zlom, nevím, co přesně způsobilo ten obrat, ale pak to vzalo rychlý spád a na podzim teta v 63 letech odešla za strejdou. V den, kdy odešla nám její vnučka řekla, že je těhotná a v létě se nám narodí nový člen do rodiny…
Hlavní myšlenkou příběhu je člověk, který je přímý, otevřený, nebojí se jít do otevřené diskuse. Nemiluje sporty a raději si posedí doma, přečte si noviny nebo zprávy na internetu, nemá vytříbený životní styl a neholduje zdravému životnímu stylu. A těch pár kilo navíc ztratila velmi rychle při tom, když byla nemocná…
Třetím příběhem je moje spolužačka z vysoké školy Pavla. Pavla byla člověk, který je usměvavý, asi si ani nepamatuju den, kdy bych ji viděla bez úsměvu na rtech. Byla vždy velmi milá, přátelská a ráda si s každým popovídala. Na vysoké škole se zamilovala do jednoho spolužáka a byli spolu i celou dobu po tom, co jsme dokončili vysokou školu (tedy už více než 10 let). Po ukončení vysoké školy bydlela v místě, odkud pocházela a měly jsme na sebe vždy štěstí na cestách. Potkaly jsme se buď na letišti, kdy ona přiletěla a já jsem někam letěla nebo naopak. Naposledy jsme se potkaly minulý rok i s jejím přítelem na snídani v Bangkoku, ve stejném hotelu, my jsme další den odjížděli a oni také. Tohle Vás donutí se smát, nikdy jsme nebyly domluvené, že se potkáme a pravidelně jsme se potkaly na nějaké z našich cest. Popovídaly jsme si, zasmály se a pak se naše cesty zase rozdělily.
Letos v zimě na facebooku se objevilo na její stránce parte, bylo její. Vůbec jsem netušila, že je nemocná, že s něčím bojuje a že do jejího života zasáhla akutní leukémie. Zasáhlo mě to, byla stejně stará jako já. Hned jsem si vzpomněla, že je to rok, co jsme se zase náhodně setkaly, byla tehdy usměvavá a naprosto plná života. Tak jak jsem ji znala z vysoké školy. Byla krásná, štíhlá, usměvavá a upovídaná žena. Už se na cestě bohužel nikdy nepotkáme, nezasmějeme se a nepopovídáme si…
Hlavní myšlenkou příběhu je veselý, upovídaný, přátelský člověk, který miluje cestování, žije v místě a s člověk, které miluje, poznává nové krajiny a umí si užívat života. A pak najednou není, už nebude mít vlastní děti, už nepozná žádnou další krajinu, už se nepotkáme s úsměvem na cestách…
Proč jsem popsala tyto 3 smutné příběhy? Protože mohla bych napsat tisíc motivačních řádků, chytrých a krásných citátů, ale ty příběhy vystihují tu podstatu…Co mají ty 3 příběhy společné je nemoc a úplně odlišný způsob života všech 3 žen.
Nezáleží na tom, jestli jste tlustí, tencí, malí, velcí, nosíte brýle, milujete sport nebo ho nemáte v oblibě…Záleží na tom, že se další den vzbudíte zdraví a plní síly a můžete prožít další den!
Tak často na to zapomínáme a bereme další den jako samozřejmost, až už řešíme cokoliv…
Zkusme se zamyslet nad pár otázkami:
• Co jsem za tento den zažil?
• Kolikrát jsem se na někoho usmál nebo kolikrát se někdo usmál na mě?
• Pomohl nebo podpořil jsem někoho za ten den?
• Ublížil jsem někomu za ten den, ať už vědomě nebo nevědomě?
• Cítil jsem se po celý den dobře?
• Jsem vděčný, že jsem mohl prožít tento den?
• Můžete si sem dosadit jakoukoliv jinou otázku...
Jako lidé si dokážeme ublížit slovy i skutky, fyzicky i psychicky, místo toho, abychom byli vděční, že máme další den k prožití.
Hrajeme tolik her před okolím, sami před sebou, ale uvědomujeme si, že dny plynou?
Jsem ráda, že se objevuje čím dál víc lidí, kteří jdou svou cestou, umí dát úsměv, když jdete po chodníku, zvednou a podají vám věc, když vám upadne na zem nebo vám jen zavolají, protože si chtějí popovídat na pár minut…
Je krásné, že kromě těch negací a stížností, které často vypouštíme, tak se objevují i ty hezké a životodárné činnosti…
Nemusíte měnit všechno hned a o 360 stupňů, stačí když si to uvědomíte a budete dělat postupné krůčky ke změně…
Mějte krásný den Beruška :)
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
