Pravda, pocity a cloumající emoce
Jsme vždy upřímní a říkáme všem jenom pravdu a umíme ustát emoce, které s námi cloumají ze strany na stranu. Nebo někdy radši v zájmu klidu mlčíme nebo řekneme nějakou výmluvu, abychom tu situaci dokázali vůbec ustát.
Z několika známými a přáteli jsem vedla rozhovor na toto téma. Část byla zastáncem toho, že je třeba vždy vynést vše na světlo a upřímně to říct, další část řekla, že to raději přejde mlčením a někdo měl ten názor, že nechce nikomu ublížit, tak se na něco raději vymluví, aby to nemusel řešit.
Jaký na to máte názor vy? Jste vždy otevření a řekne to, co máte na jazyku, ať je to pro tu stranu, jakkoliv bolestivé?
Mám kamaráda, kde jedeme syrově a bez emocí a říkáme si věci do očí. On není příliš emoční člověk, tak moc nevnímá, že svými slovy může i ranit (i když teď už více než třeba před 10 lety). Ale vážím si ho za to, protože to tak má nastavené a je prostě opravdu upřímný a jinak to neumí, ale hraje fér. Takže i když jeho pravda mnohdy bolí, tak ji beru a můžeme o tom dál mluvit.
Nicméně pak jsou známí, kteří budou tvrdit, jak máte být čestní, upřímní, všechno hned říct, a to včetně pocitů. Ale sami to nedělají a pak to vypadá, že „kážou vodu“ a pijí víno. To nejsou lidé, kteří mlčí o tom, co se děje, protože to z nějakého důvodu nedokáží říct.
To jsou lidé, kteří to používají často a vy o tom víte, a tak moc jim nevěříte. I díky tomu, že říkají, jak má člověk býti upřímný, ale sami to prostě nedělají. Většinou vám řeknou nějakou chytrou poučku, která je rádoby to „pravé ořechové“, ale sami se pak vymluví na něco.
Tady je pro mě upřímnější člověk, který bude mlčet i třeba ho to bude uvnitř bolet a rád by to řekl, ale strach mu nedovolí. Ale nic nepůsobí falešněji než to, když vám někdo řekne „něco pravdivého“ podle něj a vy se za pár dní, hodin, měsíců dozvíte, že to není pravda.
A ti poslední jsou právě lidé v okolí, kteří raději budou mlčet, než aby řekli upřímně, co cítí. Třeba jen ze strachu, z toho, že už jim to kdysi někdo nehezky vrátil a je tedy lepší mlčet. Nebo prostě neumí říci ne a raději budou mlčet a nedostanete z nich žádné kloudné rozhodnutí či vysvětlení.
Přemýšlím nad tím, kolik těchto vlastností má každý z nás. Ve které chvíli jste ti upřímní a nebojíte se všechno říct? Ve které chvíli raději použijete výmluvu, protože je to snazší? A kde je hranice toho, že radši, než abyste něco řekli, tak budete mlčet?
A nechci odsuzovat žádný z těchto typů. Spíše můžu říci, že nejvíce bojuju s tím typem, který řekne výmluvu anebo neumí říci ne, něco slíbí a pak to neudělá a ani se neozve a začne mlčet. Tady si řeknu, jestli by nebylo lepší, kdyby místo vznešených slov řekl tu pravdu. Protože když zjistím tuto výmluvu, tak to tomu druhému neříkám, ale spíš mi tam ten člověk dává nedůvěru a všímám si jeho dalších reakcí.
Proč člověku neřeknu, že vím, že se jednalo o výmluvu a že mi v podstatě lhal. Asi z jednoho důvodu, nevím, jaké konkrétní důvody ho k tomu vedly, co bylo za tím v pozadí, nějaký osobní problém, strach, bolest. Je lehké pak člověk rychle setnout a říct, no ty ses tedy hezky vymluvil. A je to ta správná cesta k vyřešení a urovnání vztahu?
Nebo to jen signalizuje to, že ten vztah s kamarádem, známým není to, za co jste jej považovali? A je důvod plýtvat časem na další vysvětlování?
A najdeme situace, kdy jsou polopravda, výmluva, zamlžení či zamlčení někomu prospěšné?
Člověk je tvor přemýšlivý a hodně lidí nechce někoho ranit, tak použije i milosrdnou lež a máme se za to na něj zlobit, on jen nechtěl ublížit. Možná je to o tom, jak moc to vztáhneme na sebe, ať tu výmluvu, milosrdnou lež nebo polopravdu. Ono to dost možná s námi vůbec nesouvisí, ale souvisí to s tím člověk samotným, který hledá správnou cestu. Nicméně ho za to nebudu soudit a hrozit mu, že se něco stane, jak to dělají mnozí a říkají tomu pravda. Protože právě tito mají své limity hluboko v sobě a nedokáží je přiznat ani sami sobě a je to čistě jen práce na nich samých a je to jejich cesta.
Nebavím se tu o podvodech nebo zištných lžích, ale o klasickém životě, kdy člověk použije tyto 3 typy z důvodu toho, aby člověka, kterého má rád neranil.
Jak se k tomu stavíte vy?
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
