Paradox tolerance
Věřím, že kdyby lidé pochopili, co je paradox tolerance, diskuze na internetu a životy mnoha lidí mimo sociální sítě by vypadaly jinak.
S pochopením paradoxu tolerance by lidem, dobrým i zlým bylo jasné, že se na okraji společnosti neocitnou lidé s upřímným názorem, ať už jakkoliv hloupým, ale manipulátoři a gaslighteři. Tedy lidé, který netolerují názory jiných lidí a nemají ani pochopení pro možné důvody toho, proč druhá strana takové názory vůbec má.
Nikdo nemá názory takové, jaké je má, jen tak. Něco ho k tomu vedlo. Než člověka s názorem, který se nám nelíbí, odsoudíme, mohli bychom prozkoumat, proč je má zrovna takové - ptát se ho.
Mnohdy nás ale nezajímá ta cesta, jen výsledek, a ten nás do empatie a pochopení nepřivede. A už vůbec ne, pokud nás závěr druhého člověka rovnou naštve.
Je to škoda pro nás všechny - ochuzuje nás, když si nesnažíme více si vzájemně porozumět. Okolí nezměníme, ale my sami máme svobodu se nad tím zamyslet.
Druhého nedonutíme, aby se pokusil a chtěl rozumět nám, ale pokud se pokusíme my porozumět druhému, může ho to inspirovat k podobnému stylu komunikace s námi. Lidé jsou na tohle úžasní, aniž by si to uvědomovali.
Fakt je ten, že kdysi jsem tohle uměla, protože jsem se o druhé zajímala. Jenže pak přišlo nějaké zranění, kdy jsem si uvědomila, že o mně se nikdo nezajímá a začal "souboj" s celým světem, kdy jsem si přála, aby také někdo chtěl vědět něco o mně.
Dopadlo to tak, že někteří dobří a laskaví lidé se skutečně začali zajímat, ale mnoho těch, od kterých jsem si přála stejný zájem a náklonnost, jakou jsem měla já k nim, ne.
Facebook mi dal prostor nejen k tomu, abych tam mohla psát své myšlenky, ale i prostor k tomu, abych působila jako "další egoistka", která chce všem jen něco vysvětlovat a ukazovat, ale druzí ji nezajímají.
Pravda to nebyla a není, ale mnoho lidí na Facebooku není ochotných odpovídat na otázky člověku, který hodně píše a jeho názory "znají".
Lidé, kteří hodně mluví, působí dojmem, že rádi poslouchají jen sami sebe a druzí je nezajímají. A že "Chytří jsou jako rádio."
Není to vůbec pravda. Pokud mám co říct, tak jen proto, že mě lidé zajímají a jsou zdrojem mnoha a mnoha inspirace a zamyšlení, ať už veselého nebo smutného. Tak to je.
Pravda je ta, že bych udělala lépe, kdybych více lidem pokládala otázky. I oni jsou plní mnoha věcí a "inspirace", ale i strachu z toho, že to nebude nikoho zajímat - čemu oni věří a co si myslí. A někdy už jsou tak uzavření, že už ani o sdílení svých myšlenek, názorů a pocitů nestojí.
Nebo ne s každým.
Pravda je, že člověk se musí naučit se ptát. A naučit se i to, jak se ptát a kdy se ptát. Na co se ptát. A kdy se raději neptat. Otázky rozvíjí komunikaci, ale už jsem byla i svědkem toho, že komunikaci spíše ukončili, takže to jednoduché není.
Mnoho lidí je dnes tak ovlivněných zlými zkušenostmi, že si mnohdy myslí, že je trefně položenou otázkou chcete nachytat. Přes sociální sítě nevidí, jak to myslíte, váš hlas slyší tak nesympaticky, jak nesympaticky zní ta položená otázka a odpověď z nich mnohdy nedostanete.
Jsou mnozí uzavření - v srdcích. Ve strachu.
My se ale potřebujeme ptát, aby komunikace s druhými k něčemu byla. A máme být ochotní i odpovídat, byť někteří lidé nemusí otázky myslet úplně upřímně (to ale poznáme záhy - podle toho se pak můžeme zařídit dodatečně).
Takže, když to shrnu - není vůbec žádný důvod druhé lidi za jejich názory napadat. Má smysl snažit se jim porozumět. Ptát se jich. Vžít se do jejich kůže, obout si jejich boty pomyslně a zkrátka vidět jejich očima.
Pochopit jejich důvody neznamená souhlasit s jejich závěrem. Vždy je ale místo pro empatii a respekt.
Toleranci.
Co se ale odehrává na Facebooku čím dál více, je ponižování, shazování, okamžitý nesouhlas, jindy zase týrající mlčení - mlčení jako trest pro ty, co mají jiný názor.
Nejen to, že se nás mlčící na nic neptá, ale on ani nic nevysvětluje a neodpovídá a my pak správně tušíme, že to nevěstí nic dobrého.
Jeho mlčení nám na nic neodpoví, spíše zpochybní naši hodnotu, ať už jako diskuzního partnera nebo rovnou člověka.
Mnohdy je vlastně mlčení horší, než plamenná výměna názorů či hádka.
Co se týče paradoxu tolerance, mnohdy jsou dnes tolerováni spíše ti, kteří mají podle nás nebo druhých "správný" názor. A naopak - lidé s "nesprávným" názorem nejsou tolerováni. Jsou posmíváni, shazováni, ponižováni, mnohdy zablokováni, a pak ještě navrch mnohdy i pomluveni.
Paradox tolerance by nastavil mnohem zdravější prostředí, protože to, co by se tolerovalo, by byla právě různorodost názorů, ale ne agrese, nadávání, vztek, ponižování, shazování.
Paradox tolerance je v tom, že tolerance by přeci měla "tolerovat úplně všechno", ale pokud by vše tolerovala, tak by tolerancí netolerantních lidí zanikla.
My potřebujeme paradox tolerance nejen aplikovat, ale potřebujeme o něm i mluvit, a to hodně nahlas, aby lidem došlo, co se musíme naučit tolerovat, a co se musíme naopak naučit odmítat.
Opačné názory nás mohou dráždit a rozčilovat, mrzet, ale když zjistíme, proč ho druhý má, pomůže nám to vidět toho člověka dál jako člověka a ne jako zrůdu a monstrum.
Co je ale zrůdné a monstrózní jsou pak ty reakce na ty "špatné" názory.
A i "významné mlčení" na místě, kde by měla evidentně probíhat alespoň nějaká minimální interakce, s ohledem na člověka, který vyslal jistou energii k tomu, aby odpověď dostal, je moderní a virtuální způsob, jak ubližovat těm, na kterých nám nezáleží.
Nemyslím tím to, že má kdokoliv povinnost s kýmkoliv mluvit a odpovědět, ale pokud to alespoň trochu jde, tak druhého člověka nenechávat v nejistotě toho, čím nás kde nebo jak nechtěně urazil nebo ztratil.
I na zlý a nevhodný názor se dá reagovat slušně a empaticky.
Jen se to musíme spolu učit.
Taky v tom mám rezervy.
Paradox tolerance by měl otočit pořádek v tom, že se přestaneme zlobit na "hloupé lidi s hloupými názory", ale začneme hájit jejich svobodu je mít a říkat, protože to je stejná svoboda, jakou chceme i my sami pro sebe v těch "dobrých" názorech.
A už tohle by měl být důvod k větší toleranci lidí okolo nás, a nulové toleranci těch bez tolerance.
Víme, že na lidi zlé vůle neplatí tolerantní domlouvání, ale nastavování hranic, a proto věřím, že pro názory (i ty hloupé) je nutné vytvořit maximálně tolerantní společnost, která ale bude mít ochotu je ve slušnosti a trpělivosti konfrontovat a tím přirozeným a nenásilným způsobem vést majitele jiných, opačných nebo dokonce škodlivých a ubližujících názorů k vlastnímu zamyšlení.
Myšlení lidí by mohlo být takto rozvíjeno i v době, kdy odejdou ze vzdělávacího systému. Budou mít šanci dostávat zpětné reakce na své skutečné názory a chápání (na místo ponižování) a tím růst správným směrem.
A lidem zlé vůle, neochotné druhé vyslyšet, ale zato ochotné je za názory trestat a ponižovat, těm pak nastavit hranice, pokud by u nich k pochopení paradoxu tolerance nedošlo.
Na Facebooku tak dlouho byli tolerovaní zlí lidé, až se jisté formy zla začali dopouštět i lidé, kteří jinak zlí nejsou, ale vypěstovali si diskuzní styl s ostrými lokty a situaci se zdárně, leč nezdravě přizpůsobili.
Mnohde spolu jednáme stylem "na hrubý pytel hrubá záplata". Snaha mluvit s člověkem opačného názoru empaticky a vlídně už je pomalu vnímáno jako slabost a naivita.
Snaha apelovat na nové snahy naslouchat těm, kteří svými názory "škodí", je chápána jako další nepochopení.
Skoro mám pocit, že jde o rozjetý vlak, který se jen těžko brzdí, ale ráda bych to zkusila.
Prosím, kdo jste dočetli až sem a pochopili mě, souhlasíte a jste ochotní o tom se mnou a s druhými lidmi mluvit, a takto zároveň sami i šířit toleranci pro ty nedostatečně tolerované a paradox tolerance aplikovat na ty netolerantní, přidejte se do skupiny:
mait.me/group/souhlasim-s-paradoxem-tolerance
Díky. :-)
