Otužování dětí: kdy je přínosem a kdy už tělu spíš ubližuje

Komunita maminky

Otužování dětí patří mezi témata, která dokážou rodiče rozdělit do dvou táborů. Na jedné straně stojí ti, kteří v něm vidí téměř zázračný nástroj na posílení imunity, na druhé ti, kteří mají pocit, že jde o zbytečný stres nebo dokonce ohrožení dítěte. Jako u většiny věcí týkajících se dětí ale pravda neleží v extrému.

Pokud se na otužování podíváme bez emocí, tlaku a potřeby dokazovat si, že „to děláme správně“, vyjde z toho poměrně jednoduchý závěr. Otužování může být prospěšné, ale jen tehdy, když respektuje vývoj dětského těla a nervového systému.

Z pohledu medicíny a fyziologie má mírná a postupná expozice chladu své opodstatnění. Dlouhodobá pozorování, především ze severských zemí, ukazují, že děti, které jsou přirozeně vystavené chladnějším podmínkám, lépe zvládají teplotní změny, mají pružnější cévní reakce a u části z nich se snižuje četnost běžných respiračních onemocnění. Nejde přitom o žádné extrémy, ale o běžné každodenní situace – pobyt venku, větrání, chladnější vodu při hygieně.

Zásadní je ale slovo „postupně“.

Dětské tělo totiž není zmenšenou verzí dospělého těla. U malých dětí je termoregulace nezralá, teplo ztrácejí rychleji a neumí vždy přesně rozpoznat nebo pojmenovat, kdy už je jim chlad nepříjemný. To, co dospělý vnímá jako osvěžující podnět, může dítě prožívat jako stresovou situaci.

A právě stres je ten bod, kde se z otužování přestává stávat adaptace a začíná zátěž.

Otužování dává smysl ve chvíli, kdy probíhá přirozeně, krátce a v prostředí, kde se dítě cítí bezpečně. Ideálně tehdy, když k němu dítě samo inklinuje. Některé děti mají potřebu být méně oblečené, chtějí si hrát ve studené vodě, užívají si sníh, vítr nebo chladnější sprchu. V takovém případě tělo i nervový systém dávají jasný signál, že jsou na tento typ podnětu připravené.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z otužování stane povinnost, výkon nebo důkaz „správného rodičovství“. Pokud je dítě do chladu nuceno, pokud rodič přehlíží pláč, strach nebo odpor, případně vystavuje dítě chladu dlouho nebo v době, kdy je nemocné či oslabené, přestává jít o posilování zdraví. V těchto situacích se aktivuje stresová reakce organismu, která imunitu naopak oslabuje.

Dětský imunitní systém se neposiluje tím, že dítě „vydrží“. Posiluje se skrze přiměřené podněty, po kterých následuje regenerace a pocit bezpečí. Pokud je nervový systém v pohotovosti, tělo se neučí, ale brání. A dlouhodobá obrana není to, co by imunitě prospívalo.

Velmi důležitý je i psychologický rozměr. Pocit bezpečí je pro zdravý vývoj dítěte zásadnější než jakýkoli fyzický trénink. Dítě, které má možnost říct ne a jehož signály jsou respektovány, si buduje zdravý vztah ke svému tělu. A právě ten je dlouhodobě mnohem důležitější než to, jestli se v určitém věku sprchovalo studenou vodou.

Ve výsledku tedy otužování není ani zázračná metoda, ani nutnost. Není měřítkem kvality rodičovství. Je to jeden z nástrojů, který může podpořit zdraví, pokud je použit citlivě a v souladu s individualitou dítěte.

Zdravé dítě otužování nepotřebuje.
Ale některým dětem může prospět – ve správný čas, správným způsobem a bez tlaku.

Možná je nakonec dobré si položit jednoduchou otázku. Dělám to proto, že to mému dítěti dělá dobře, nebo proto, že mám pocit, že bych měla?

Odpověď na ni bývá překvapivě jasná. A většinou velmi klidná.

---