O boji proti antisemitismu

Úvaha nad tím, proč je možná neúčinný, vychází z mých zkušeností a víry.

Na Facebooku nechci psát na téma Židů a Izraele. Ale je to téma, u kterého jsem si obrazně ťukala na čelo – proč to křesťané řeší, když mají řešit svůj život, svou víru a své okolí? (Na tom trvám dál.) Jenže právě můj zájem o víru a hlubší kontakt s Bohem mě přivedl k zájmu o Židy.
Jenže jak?

Skrze prozření nad stavem křesťanství.

Uvědomila jsem si, že tu je křesťanské sektářství, které se na začátku tváří laskavě, ale později vám bodne kudlu do zad a říká tomu „spravedlnost“. A „pravda“. A „láska k Bohu“.

Mnozí křesťané se vás začnou štítit, když něco v Bibli vidíte jinak. To jim vadí. Ale lidé, kteří na oko se vším souhlasí, a pak žijí nesezdaní, ve smilstvech, pomlouvají, nemilují své partnery a podobně – s těmi jsou v pohodě. Dokonce se jich zastávají a obviní druhé z nemilosti.

Uvědomila jsem si, že to samé křesťanství – které je na mnoha místech sektářské, zatímco vůbec ne svaté – stálo i za pronásledováním Židů.

Asi měsíc a půl před 7. říjnem 2023 mi došlo, že antisemitismus tu bude znovu. Jen jsem netušila, že tak rychle, a že se bude šířit z okolí samotného Izraele. Spíš jsem čekala klerofašismus v Evropě.

Faktem ale je, že Židé sami bojují proti antisemitismu, ale o obyčejné lidi na Facebooku, které neznají z reálu, nestojí. Přitom právě na internetu se děje nejvíce verbálního zla – a šíří se nejrychleji.

O obyčejné lidi, zdá se, nestojí (oslovit je, mluvit s nimi), ale právě těch je nejvíce. Místo toho se dohadují s antisemity, kteří jsou povrchně a černobíle empatičtí – takže s nimi se dohadují zbytečně.
Navíc věřím, že to je jen ukřičená hrstka, která se účinně tváří jako většina.

Se Židy se mi tedy na Facebooku moc mluvit nepodařilo. Občas někdo odpoví, ale vnímám, že ze mě moc radost nemají. Důvody si mohu jen domýšlet, ale vlastně spíš tápu.

Tápu v tom, zda je urážím – čím vlastně?

Dlouho mě to mrzelo. Navíc jsem se cítila, jako bych se jim vnucovala – a vlastně jsem si skoro jistá, že to takhle i chápou.

Nikomu se nevnucuju.
Jen jsem proti antisemitismu chtěla stát na jejich straně.
Budu stát dál, i bez nich.
Můj postoj je založen na mém vztahu s Bohem a na mém charakteru – ne na tom, jací Židé jsou nebo co se jim povedlo či nepovedlo.

Bůh také nemiluje Židy kvůli tomu, jací jsou, ale kvůli tomu, kým je on sám.

Pravá láska není o tom, že si ji druzí zaslouží – ale o tom, jací jsme my sami.

Asi existují pravidla, jak se proti zlu – konkrétně antisemitismu – bojuje, ale buď je neznám, nebo s nimi nesouhlasím. Evidentně v této době selhávají. Ale protože jsem společensky „nikdo“, nikdo se se mnou o tom ani nebude bavit.

Já to ale chápu. Proč se bavit s někým, kdo je v této oblasti bez zkušeností?
Jenže já to chápu spíš obráceně – právě proto, že je nemám, ale tohle téma mě zajímá, chtěla jsem mluvit s těmi, kterých se to týká, a zkušenosti mají.

Ale je to zacyklené – oni nemají na takové lidi čas, protože bojují proti antisemitismu. Jenže já taky. Jen jinak. Osaměle. Tím pádem neslyšitelně. A možná úplně zbytečně.
A to je právě paradox k tomu, čemu věřím.

Nejsem nikdo společensky významný, tím pádem můj hlas na internetu je zbytečný – leda by se stal hlasem davu.
Čím obyčejnější a nedůležitější člověk, tím větší dav potřebuje, aby byl slyšet.

Ale já jsem sama. A to je ten problém.

Mrzí mě, když vidím – a to je právě to, co nikoho nezajímá, protože jsem „nikdo“ – že dnešní boj proti antisemitismu je často veden tak, že ho vlastně ještě víc šíří. Antisemitismus je neomluvitelné zlo, stejně jako každé jiné – ale často lidé bojují jako požárníci, kteří se snaží hasit oheň benzínem.

To, čemu věřím – a bude to znít možná drze, namyšleně, arogantně, vlezle – je to, že v boji proti antisemitismu je nutné otočit kurz a věnovat se skutečným zájemcům o Židy a vztahy s nimi. Tedy paradoxně lidem, jako jsem já.

Pár takových lidí je, ale Židé – právě na netu, kde je nejvíc živo – bývají uzavření, nedůvěřiví, a mnohdy reagují jen na antisemity. Ty pak zablokují.
Vyzývají veřejnost k účasti na výstavách, demonstracích, přednáškách – ale nikde není pozvání k tomu najít k nim cestu doopravdy. Na místo, kde by se daly navázat i bližší vztahy. Mimo Facebook – když ani tam to nejde.

Přitom právě vztahy, podobné těm mezi křesťany v církvích, jsou podle mě to, co Židé potřebují.
A nejen oni.
V jistém smyslu se potřebujeme navzájem.
Ale nejde jen o potřebu. Jde o lásku k bližním.

A nejhorší je, že pokud to tak necítí, ani by to nebylo dobré.
Nejsou zlí. Jsou jen tak uzavření a nedůvěřiví, že to jako zlo mnohdy působí.
To, že o vztahy s lidmi moc nestojí, není o zlém charakteru – ale o jejich zkušenostech.

Bůh žehnej Židům, kteří se dokázali přenést přes naše zlo.
A Bůh žehnej i těm, kteří to nedokázali.
Bůh nám pomoz najít k sobě cestu.

Je to právě antisemitismus, co se snaží vrazit klín mezi Židy a zbytek světa – a pak jim vsugerovat představu, že svět Židy nenávidí.
A Židům dá to samé – pocit, že jsou opuštění a nenávidění.
Pak nad tím pláčou – a svět obloukem získává pocit, že to má nějaké důvody… a sklouzává k přesvědčení, že si za to mohou sami.

Řev antisemitů je hlasitý – a všimněme si, že nenávistný. Nikoliv spravedlivý.

Nemá smysl argumentovat s antisemity. Nemá smysl ztrácet s nimi čas.
Ale jsme tu ještě my. Ti, kteří jsme tu pro Židy. A vidíme, co se děje.

My ten čas a argumenty Židů oceníme. Rádi je poznáme.
Dokážeme pochopit, že i oni jsou v té válce oběti.
I oni chtějí a potřebují žít.
I jejich děti jsou masakrovány.

A navíc –
je tu jeden problém.
Postřeh z mého vlastního života:

Mnohokrát jsem se zastávala sama sebe, ale nic jsem nezmohla.
Když se „obžalovaný“, podezřelý, snaží o sebeobhajobu – proč by měla být účinná, když se mu nevěří?
Tohle nemůže fungovat.
Člověk se sám sebe nezastane, protože v očích druhých je přece „zločinec“.
A kdo uvěří slovu zločince?
Zločincům se nevěří. Jsou – logicky, pocitově – za lháře. Za zlé. Za ty, kdo nestojí v pravdě.

Tento princip platí i na Židy.

Oni potřebují pochopení od světa okolo – aby měli svého „advokáta“.
Svého externího obhájce – nás. Obyčejné lidi okolo nich.

Když ale nerozvíjejí intenzivněji a vztahově komunitu s obyčejnými lidmi, tahle síla chybí.
A potenciál zůstává nevyužit.

Netvrdím, že místa, kam lze za Židy přijít, neexistují – ale není o nich moc slyšet.
Vysloveně nejsou lidem moc nabízeny.
Kdo hledá, najde.
Ale úplně široce nabízené nejsou.

Chybí skutečné pozvání do jejich světa.
Což je škoda.

Kdo mi rozumí?
A jak to vidíte vy?

---