Nevyžádané rady od rodiny

Komunita maminky

Nevyžádané rady od rodiny jsou jedním z nejčastějších a zároveň nejtěžších témat, se kterými se rodiče setkávají. Často to začíná nenápadně. Poznámkou, jak by se to „dalo udělat líp“, povzdechem nad tím, že „dřív to bylo jinak“, nebo dobře míněnou radou, o kterou si nikdo neřekl. Postupně se z toho ale může stát pravidelné zasahování do výchovy, které narušuje nejen klid rodičů, ale i pocit bezpečí dětí.

Ve chvíli, kdy se potkají rozdílné přístupy k výchově, nejde většinou jen o drobný názorový rozdíl. Často proti sobě stojí dva světy. Jeden vychází z přesvědčení, že dítě má poslouchat bez otázek, že strach je účinný nástroj a že fyzický trest je přijatelný. Druhý staví na vztahu, respektu, komunikaci a snaze dítěti rozumět. Tyto přístupy nejsou snadno slučitelné a žádná „rozumná domluva“ sama o sobě nezajistí, že budou fungovat vedle sebe bez napětí.

Mnoho rodičů má tendenci své nepohodlí zlehčovat. Říkají si, že to přece rodina myslí dobře, že nechtějí vyvolávat konflikty, že je lepší to přejít. Jenže ve chvíli, kdy někdo mluví na dítě zvýšeným hlasem, vyhrožuje mu nebo ho trestá způsobem, se kterým rodiče nesouhlasí, už nejde o radu ani o názor. Jde o překročení hranic. A vnitřní pocit, že „něco není v pořádku“, bývá v těchto situacích velmi přesným ukazatelem reality.

Do toho často vstupuje partner, který situaci zlehčuje větami typu „však se nic neděje“ nebo „oni to tak dělali vždycky“. Ne nutně proto, že by mu na dětech nezáleželo, ale proto, že vymezit se vůči vlastní rodině je emočně náročné. Jenže to, že někdo konflikt nevidí nebo nechce vidět, neznamená, že neexistuje. Dítě velmi citlivě vnímá napětí mezi dospělými, nejednotnost autorit i to, že se o něm mluví, místo aby se s ním mluvilo.

Mnoho rodičů se snaží situaci řešit opakovaným vysvětlováním a domlouváním. Někdy to funguje, ale jen tehdy, pokud druhá strana uznává, že hlavní odpovědnost i rozhodování patří rodičům. Pokud ale hranice nejsou respektovány, jsou zlehčovány nebo znovu a znovu testovány, žádná domluva dlouhodobě neobstojí. Ne proto, že by rodiče mluvili špatně, ale proto, že druhá strana nemá důvod své chování měnit.

V takových chvílích často dochází k omezení kontaktu. Ne jako k trestu, ale jako k ochraně. A právě tady se objevují silné pocity viny. Obavy, že děti přijdou o prarodiče, že rodiče selhávají, že jsou nevděční. Jenže dítě nepotřebuje každého dospělého za každou cenu. Potřebuje prostředí, ve kterém se cítí bezpečně a kde jsou jeho rodiče respektováni. Pokud někdo opakovaně nedokáže respektovat základní pravidla výchovy, není vhodnou osobou pro hlídání dětí, bez ohledu na to, jak blízký příbuzný to je.

Často se v této souvislosti objevuje argument, že rodič si pak nemá stěžovat, že je na všechno sám, když pomoc odmítá. Jenže pomoc, která je vykoupená stresem, nerespektem a porušováním hranic, není skutečnou pomocí. Je to podmíněná nabídka, za kterou se platí klidem rodičů a pocitem bezpečí dětí. A to je cena, kterou si mnoho rodičů po čase přestane být ochotno platit.

Každá rodina má jinou dynamiku a neexistuje jedno univerzální řešení, které by fungovalo všude. Společné ale bývá jedno. Hranice neurčuje ten, kdo je nejhlasitější nebo kdo se nejvíc odvolává na „zkušenosti“. Hranice určují rodiče. A právě jasné, klidné a důsledné hranice jsou často tím, co přinese do rodinných vztahů víc klidu, i když to někdy znamená méně kontaktu. Pro děti je totiž mnohem důležitější vyrůstat v prostředí, kde je jasné, kdo je vede, chrání a nese za ně odpovědnost, než udržovat vztahy za každou cenu.

---