Nechala jsem to být
Už jsem psala o změnách v mém přátelství po 20 letech a minulý týden to byla jedna z věcí, kterou jsem nechala jít…
Proč? Protože jsem se tím hodně trápila. Proč? Protože to prostě nezměním a možná je čas jít svou cestou. Proč? Protože, když už to zašlo tak daleko, že se děly věci, kterým jsem nerozuměla a už byly za mou hranicí. Hranice byla překročena.
V podstatě se stalo to, že ten roční kalich se naplnit a prasknul, ale ne tak, že bych jí něco od plic řekla, ne tak že bych na ni křičela do telefonu, ne tak že bych na ni byla ošklivá.
Jen jsem potřebovala napsat své pocity, jak to vnímám já a dostat to ze sebe. A ač jsem to chtěla řešit osobně, tak díky situaci jsme neměly možnost se potkat, tak jsem to napsala, aby to odešlo ze mě.
Ta zpráva byla hodně osvobozující a nechala jsem jí svobodnou volbu. Jestli to přátelství chce udržet či nikoliv. Jestli jí to za těch 20 let stojí nebo to pohřbí a už nebude cesty zpět.
Musela jsem to udělat, bylo mi z toho už fyzicky špatně, trápila jsem se a od ní přicházely další a další zkoušky, které mě utvrzovaly v tom určit si své hranice, za které už nikoho nepustím.
A ono se stalo, že ten kalich opravdu přetekl, ve chvíli, kdy mi začali s přítelem hodně zasahovat do soukromí a dělali věci, kterým jsem nerozuměla a v podstatě jsem je nezajímala ani já, ale ten člověk, který tam byl v tu chvíli se mnou.
A taky jsem věděla, že má kamarádka se tak nikdy nechovala. Vše šlo ven ve vší slušnosti, bez napadání druhé a se smířením, že už to prostě nebude a půjdeme si každá vlastní cestou.
Ještě ten víkend předtím jsem brečela jak želva po filmu Válka nevěst a přišlo mi to v tu chvíli i docela blízké. A i díky tomu jsem si uvědomila, že je třeba už něco udělat, nečekat na až se potkáme, nečekat na až bude jejich svatba, nečekat na až až až
Ono to až nemusí nastat a taky mě v tom podpořil člověk, který mi v tom dodal odvahy a byl rád, že jsem to udělala.
Nebylo to lehké, je to přece jen 20 let života a nikdy jsem si nemyslela, že ten okamžik nastane. A přece jen jsem u toho, nechat tomu svobodu a možná to i nechat odejít. Za 20 let jsme zažily spoustu krásný věcí a bylo nám dobře. Hodně jsme se nasmály, hodně jsem zažily krizí a byly tam jedna pro druhou. A za to jsem a budu vděčná, bylo to báječných 20 let a asi je načase jít svou cestou a třeba se a naše cesty někdy zase protnou v jiném čase i uvědomění.
A také je možné, že se naše cesty už neprotnou, ale i tak jí už teď s klidným srdcem přeji, aby se jí dařilo vše, co má, ať je šťastná a žije si krásný rodinný a láskyplný život.
Lidé přicházejí a odcházejí, jsou tu po určitý čas, mají nás něco naučit, mají nám něco předat, to stejné je na naší straně a ve chvíli, kdy se to dávání a předávání zastaví, něco se změní, může to pokračovat dál, ale také nemusí.
Ve chvíli, kdy jsem na to přestala lpět se celá situace může uzdravit na obou stranách, aniž bychom už byly u toho společně, ale i to je v pořádku. Přišly jsme na rozcestí a jedna chce jít doleva a druhá doprava, jak dlouhé budou ty odbočky a proč nešlo jít středem je jedno, protože každá máme jiný směr.
Budeme růst, každá jiným směrem a jinou trasou, každá bude mít před sebou nový proces, každý bude mít před sebou nové výzvy.
Ať nám svítí světlo na cestu, ať už byla doprava nebo doleva, ať už se ty cesty protnou nebo ne. Ať je vše v pořádku a vše si vezme svůj čas. Nebráním se tomu a už jsem to přijala a dokážu i říct, to co cítím a nemám potřebu to řešit dál.
Dostala jsem se do rovnováhy.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
