Narůstající vztek a vnitřní napětí
…aneb když něco nejde podle vás…
Už nějakou dobu pozoruji, kdy se objevuje vnitřní napětí a vztek. Ta situace mě docela omráčí, zmrazí a jsem v tu chvíli doutnající sopka před výbuchem. A není radno vybuchnout na člověka, který vám tu situaci navodil, protože on za to nemůže, ale nechali jste zatáhnout do té situace svými myšlenkami a nechali se pohltit, že ta naštvanost rostla a rostla, jako láva v sopce.
Snažím se u mě přijít na to, jaké situace to vyvolávají. Všimla jsem si několika věcí, roste to, když něčemu nerozumím a chci tomu rozumět, chci vědět proč se to děje, proč se to stalo? Přemýšlím, co jsem udělala špatně nebo čím jsem to ovlivnila?
Teď v týdnu se mi stalo to, že mi kamarádka napsala, kdy se potkáme a že půjdeme oslavit moje narozeniny na oběd. Řeknete si nic zvláštního. Jsme kamarádky už skoro 20 let a zažily jsme dobré i špatné, partneři přicházeli a odcházeli a my jsme tu vždy byly spolu a vždy si pomohly. Až teď v lednu přišel nový partner a věci se začaly měnit. Bylo mi jasné, že budou chtít spolu a že se třeba neuvidíme, tak jako dřív. A co tam bylo, tak velká radost, že snad konečně našla toho, koho si přála. Ale v únoru se začaly věci měnit a ona se začala otáčet jakoby zády, ve zprávách jsme řešily operativní věci, co a jak udělat, ale osobní vůbec. Nejvíc mě pak bolelo a mrzelo, že mi ani jednou nezavolala, když byl vyhlášen nouzový stav a karanténa, i když jsem jí napsala, zda si můžeme zavolat a jednou když napsala, že zavolá nezavolala. A i když jsme se potkaly poté nebylo moc času, tak to bylo jen pár vět. Střídaly se u mě stavy smutku s naštváním, protože jsem tomu nerozuměla. Rozumím tomu, že s novým partnerem přichází nové věci, ale znamená to, vypustit člověka, kterého znáte 20 let? Dokonce jsem jí napsala zprávu, zda se něco neděje, její odpověď už několikrát byla probereme osobně, vše je v pořádku a když máme pár minut osobně, stejně nic neřekne. Možná se bojí, možná je jí to nepříjemné a možná neví, jak to vysvětlit. Já jsem člověk, který rád ví, na čem je, a proto mě situace, které nechápu dokáží rozhazovat. Proto mě rozhodila i ta zpráva o tom, že naplánovala, kdy oslavíme moje narozeniny, vymezila tomu čas oběda a nezajímalo ji, jestli jsem neměla v plánu jinou oslavu, na kterou bych ji ráda pozvala.
Mezi tou zprávou je čas několika týdnů a už jsem tu situaci brala, že tak je a při té zprávě jsem si uvědomila, že to se mnou furt cloumá. Je to proto, že tomu chci rozumět, chci vědět, proč se tak děje a co se děje. Viděla jsem 2 dny, jak se vztek rozprostírá do mého těla, jak mě to pohlcuje, nechala jsem ho. Do toho jsem řešila ještě operativní věci, které mě zabíraly hodně času v hlavě. Nechala jsem se úplně ochromit a jak jsem ten vztek nechala, tak ta láva šla nahoru a nahoru tělem. Až do večera, kdy bouchly saze, ještě že jsem byla sama doma. Řvala jsem do peřiny a polštáře, ti to snesou přece a je to lepší než řvát na někoho jiného. Bulila jsem ve sprše jak malá holka, a říkala si, proč to tak je proč? A ta sprcha si sebou vzala všechen ten pláč. Večer jsem si řekla, že to vzdávám, že se prostě nedozvím všechno a že se to časem ukáže. Ne, ještě to nemám 100% ukotvené a přijde zase něco co mě vyzkouší. Ale jedno je jisté, nechala jsem se vyvztekat a ráno se odplavilo vše a přišla velká síla, která mě to donutila všechno napsat a vypsat se z toho.
Je třeba přijmout, že to přátelství už třeba nikdy nebude takové, jaké bylo. Je třeba přijmout i to, že podřídila všechno novému vztahu a nechat jí prostor, i když mi bude chybět jako kamarádka v životě. Je třeba nechat to jít a s láskou věřit, že se třeba časem zase potkáme, a i když to bude jiné, budeme se mít rády. A je třeba přijmout i to, že to může skončit i s tím, že se nikdy nedozvím proč. Jen čas to ukáže a svým chtěním odpovědi stejně nedocílím.
Bylo dobré se nechat vyvztekat, otevřela se mi totiž mysl po těch 2 dnech a nebyly to vůbec lehké 2 dny. Každý totiž žijeme ten svůj život a děláme svá rozhodnutí, a to jak to ovlivní všechny okolo nás je věc až druhotná, protože ona můj život nežije a nemůže chápat a vidět mé pocity, pokud nebude chtít, rozhodla se pro svou cestu, po které jde a jestli sem tam budeme kráčet vedle sebe nebo se potkáme bude to super.
Jediné, co jsem si říkala, že se nesmím pohltit zlobou na ni, protože ona to tak vnímat vůbec nemusí. Ten vztek a hněv a vybuchlá sopka je jen můj problém, se kterým se musím vypořádat a silou či tlakem stejně nic nezměním.
První jsem si myslela, že jsem ztratila 2 dny naštváním a vztekem, ale příště už to bude zase o něco kratší až do momentu, kdy tu situaci přijmu zcela tak jak je. Vlastně jsem teď ráda, že ta sopka bouchla doma v soukromí, kde mě nikdo nerušil, snesl to polštář i peřina i voda ve sprše. Voda a noční spánek odplavily zbytek.
Myslela jsem si, že můj hněv je špatný a snažila se ho potlačit a on stejně rostl, tak jsem se nechala pohltit až do výbuchu, který mi ale paradoxně pomohl a dost. A teď jsem byla schopná to dát na papír a vypsat se z toho.
Takže dneska bude krásný den 😊
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
