Na poslední chvíli

Tak nějak mám pocit, že se mi děje vše na poslední chvíli a nevím proč?

Stává se mi, že pracuju na svých vlastních projektech, že pořád se to snažím rozvíjet, pořád jedu a jedu a přijde mi, že pořád něco dělám a furt se snažím posunovat dál.
Ano cesta je cíl, ale copak je to pořád o neustálé dřině, aby člověk žil a přežil? Dostane se člověk někdy do toho, aby kráčel klidně.

Snažím se to rozklíčovat, proč se mi děje to, že všechno se děje až na poslední chvíle, a to světlo na konci tunelu se jakoby prodlužuje nebo vzdaluje, pak se zase přiblíží a zase vzdálí.
Máte to tak taky, že máte pocit, že jedete na doraz a nějak to uděláte, ale další den a další nová povinnost a zase začínáte řešit na novo.

Nastane někdy takový klid na cestě, kdy se jen kocháte a můžete přes ni jít a jen si užívat ten výhled, tu přírodu, tu modrou oblohu, lehnout si na zem a nedělat nic? Myšleno obrazně.
Pořád přemýšlím, na co mě to poukazuje, že všechno se děje na poslední chvíli nebo 5 minut po? Proč se to tak děje? Kde dělám chybu?

Moc na tom lpím? Mám to pustit? Ale co bude mezitím, člověk má povinnosti, které musí měsíčně zaplatit, a to je to fakt jen o neustálé dřině a dřině?
Mám svoji univerzální afirmaci, kterou si říkám každý den a je na všechno a s tím tak jdu do nových dnů. Mám pocit, že mi nic jiného nezbývá.

Ale možná, kdybych si promluvila i s dalšími lidmi, kteří na tom budou podobně nebo i třeba hůř, tak by se mi rozsvítilo, proč pořád a pořád u svých věcí jedu na doraz?
Mám si odpočinout? Nechat to, ať to dopadne? Už jsem přemýšlela, jestli třeba nejsem vyhořelá…
Nebo je to vůle, že i když to nevzdávám je pořád malá a malá?

Čeho mám přidat a čeho mám ubrat? Co mixuju do svých dnů hodně?
Je to přílišná kontrola, mít všechno pod kontrolou? Je to důraz na vykonání toho, co jsem si dala?
Člověk míní a život mění. Klidně můžu mít různé scénáře a pak se stane ten který nečekáte…

Projektujete, vizualizujete a pak si zpětně uvědomíte, že se to stalo i když třeba trochu jinak, než jste čekali.
Snažím se porozumět té poslední chvíli? Nebo to není poslední chvíle a jen to mám jako poslední chvíli v hlavě, ale třeba platby před vámi neutečou. Takže je nejde nemít pod kontrolou.

Přeju si, aby konečně přišly chvíle zalité sluncem, kdy všechno budu mít dopředu nachystáno a kdy všechno odejde na čas a všechny platby budou včas odeslány.
Nebo jsem přílišný puntičkář, a proto je třeba si přiznat, že to prostě tak děje a jen to zkouší mou vytrvalost, co zvládnu, co ještě unesu a zvládnu.

Dokážeme víc než si myslíme, ale někdy je třeba vypnout a jen tak celý den nemyslet na nic, vůbec na nic, prostě jen být.
Jak dokázat nemít všechno pod přílišnou kontrolou?
Jak tomu dát volný průběh? Když přece platby nečekají?

Co se mi to snaží ukázat, co se mi to snaží předat? Co mě odvádí, že nejsem schopna se z toho místa hnout? Jsem to já? Můj přístup? Můj postoj? Má hlava? Mé myšlenky? Jsou divně na programované?

Tolik otázek a kde je tolik odpovědí? Mám pocit únavy a nevím proč? Hlava jako balón, snad nepraskne. Proč se někdy potýkáme s dotazy, které neumíme odpovědět a proč se potýkáme s úkoly, které trvají několik let?
Lítá tu samé proč? A já se snažím najít to protože, to protože proto, ten aha moment, kdy si řeknu, už vím, proč se mi to děje.

Přeju si, ať je všechno zaplaceno, ať ty platby odchází včas a je všechno v pořádku v každém směru. Chci zvládat všechno plynule a hravě, konečně to jde všechno plynule a hravě. A neustálé myšlenky, jak nahradit jiné myšlenky, zvládla jsem to a je to konečně tady, funguje to. Těším se na to a už se vidím, jak si to říkám, že ten okamžik nastane.

Přeju co nejvíce jasných cest a i plynulou jízdu.
Veru

Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series

---