Musíme pořád soudit???
Máme den, kdy jdeme po ulici a mám chuť na barevné oblečení, lehké obutí a cítíme se fajn a pak najednou někdo kolem projde a řekne na nevhodnou poznámku a my si uslyšíme, nad jednou mávneme rukou, ale pak se to stane ještě 2x nebo 3x v tom dni a pokaždé si vyslechneme ten soud, ...
Takových situací může nastat opravdu hodně za ten den, ať už se to týká oblečení, pracovních i osobních záležitostí. A někdy se to stane několikrát za den a řekneme si, to je zase „den blbec“. Co je na mě dnes tak jiného, že přitahuju takové pohledy a nevybíravé komentáře od ostatních?
Proč pořád někdo soudí, co máme na sobě, jaký máme účes, jak jsme nalíčení nebo nenalíčení atd.? Možná pochvala za to, že se na vás někdo usmál nebo popřál hezký den by byla lepší cestou i s tou jsem se již několikrát setkala a opravdu se někdy stačí usmát.
Je velmi jednoduché vynést jakýkoliv soud, ale jak se říká, nemůžeš znát pocity druhého, dokud neobejdeš pár bloků v jeho nebo jejích botách. Vynášení soudu mě asi vždy překvapí u starších lidí, u kterých předpokládám spoustu životních situací, ale i tito dokáží pěkně rýpnout nebo odsoudit. Spoustu věcí ovlivňují předsudky nebo dokonce věci, které mají být in, ale jsme to pak my nebo je to jen hra před sebou samými, před rodinou a nejbližšími přáteli?
Jak se stavíte k tomu, když Vás něco takového potká? Snažíte se to nevidět a neslyšet nebo se snažíte argumentovat či se i pohádat, protože Vás to naštve? Co s tím? Jak se k tomu postavit…
Jedna varianta může být úsměv a přání hezkého dne, ať už je to člověk, který mě na ulici odsoudí, protože mám zrovna moc barevné oblečení nebo klobouk na hlavě. Tak když mám takovou aktivní a obhajující se náladu, tak se na toho člověka prostě usměju a řeknu mu také Vám přeju krásný den nebo když se někdo vysmívá na můj úkor a já slyším i to, co říká, tak se mezitím snažím vymyslet nějaký vtipný komentář, který použiju a zakončím to tím, že popřeju hezký den a odejdu.
Když je moje nálada na bodu mrazu, že nemám chuť na vtipnou argumentaci, tak to nechám přejít, vnitřně se s tím chvilku peru, ale pak si řeknu, že ten člověk měl třeba špatný den a prostě si to vybil na mě. Ano, někdy to neúčinkuje, ale pak se snažím si udělat radost nebo napíšu, zavolám někomu, s kým si o tom mohu popovídat. Hlavně dlouho nezůstávat v tomto pocitu a zaměstnat hlavu něčím novým a přestat na to myslet.
Když už se Vám toto stane, tak je dobré nepodlehnout úplně těm spárům toho soudu, který někdo vynesl, tak že:
• se na celou situaci podíváte s nadhledem a řeknete si, že nemá cenu to vůbec řešit, protože toho člověka už nikdy neuvidíte;
• klidně si přiznejte, jak moc vás to naštvalo, bouchněte doma dveřmi, do stolu, křičte do polštáře, v lese, cokoliv, abyste ten vztek dostali ven, na toho, kdo vynesl ten soud nemá cenu křičet, nestojí za to;
• pokud to, co ten člověk řekl s vámi rezonuje, zkuste se zamyslet kde, možná vám to ukazuje, kterou oblast v životě je třeba zpracovat a jen vám nastavil zrcadlo;
• celé situaci se zasmějte spolu s kamarádem či kamarádkou a dejte si něco dobrého na chuť a hoďte to za hlavu.
Člověk sám má někdy pocit, že musí vynést soud, ale než ten soud vynesete, vzpomeňte si, jak se při tom cítíte vy, když někdo ten soud použije na vás, jsou to třeba 2 vteřiny zamyšlení a to, už vám pak nestojí za to ten soud vynášet, zklidníte se a otočíte hovor někam jinam. Pozor i na takovéto rádoby zatahování do nějakých soudů při různých debatách, člověk do toho velmi rychle sklouzne, ale ten, o kom se mluví, tam většinou není. Ono tu debatu mnohdy nemůže zastavit, ale můžete mlčet nebo se zvednout a jít se projít, než ta debata skončí. Nemusíte na sebe navazovat tyto negativní vlivy. Nekažte si proto den :)
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
