Manuál na správné rodičovství neexistuje
Kolikrát jste si řekli, že za něco můžou rodiče, kolikrát jste je obvinili, že něco způsobili a že vy jste tam kde jste díky nim? Kolikrát jste jim vyčetli věci, který jste později litovali? Kolikrát jste je urazili nebo jim slovem ublížili?
Narodili jsme se do různých podmínek, rodičům, které jsou osobnosti, jsou lidé, kteří mají svůj příběh a svůj život. Někdy jsme se narodili náhodně, prostě se stalo. Někdy nemáme úplnou rodinu. Někdy nemáme dostatek peněz a jsme šťastní a někdy nemáme dostatek peněz a jsme nešťastní a někdy nemáme vůbec ty nejvhodnější podmínky pro život v té rodině. Nicméně pokusili jste se někdy vidět svůj život očima rodičů?
Měla jsem velké období, kdy jsem zazlívala rodičům, že mě donutili jít na školu, na kterou chtěli oni, že mě donutili učit se o prázdninách, že mě donutili být poslušná holka, která je poslouchá na slovo.
Je lehké být v té opozici a hledat ty chyby a svést to na prvního člověka, který je na ráně, tedy rodiče. A já jsem na druhou stranu dost tvrdohlavý tvor v určitých věcech. Taky jsem provedla pár blbostí v mládí, ale spíše jsem byla ten poslušný typ holky, a ne moc sebevědomý.
Už jsem někde zmiňovala, že jsem chtěla od 8. třídy učit a dostávám se k tomu až nyní v podstatě až po x letech v podobě mého koučování, poradenství a doučování. A nikdy jsem nedokázala docenit, že jsem šla na obchodní akademii, protože jsem chtěla přece učit.
Ale co se stalo v posledních pár měsících, kdy jsem šla do svého vlastního podnikání se zaměřením převážně na cestování, no přišel Covid. A co mě v konečné fázi zachránilo byly právě čísla, a i díky nim jsem si uvědomila, že mám tři pilíře zkušeností, na kterých to lze postavit.
Mohu stále vinit rodiče za výběr školy, za to že jsem měla nízké sebevědomí, za to, že jsem se schovávala za ostatní, za to, že jsem radši byla ta druhá i pro sebe, a ne to že si dám sebe na první místo. Ale mám na tom svůj velký podíl, udělala jsem rozhodnutí, přijala jsem to a po těch letech mohu říct, že mě čísla svým způsobem přináší potěšení a jsou doplněním do mého profesního života a tvoří celý jeden pilíř a v Covid době mě zachránily právě čísla, a to co z nich umím.
Je dobré si uvědomit, že rodiče nemají manuál na výchovu člověka, snaží se dělat to nejlépe jak umí. A měli bychom vzít v potaz, že i oni měli své dětství. Kolikrát jsme se zeptali, jaké dětství měli oni? Co víte o dětství svých rodičů, třeba se jen zrcadlí, to co oni sami prožili. Jací bude jednou vy rodiče, nebudou vás vaše vlastní děti taky osočovat a říkat vám, co jste zavinili? A máte v úmyslu to, aby vám to říkali nebo se to prostě stane, protože jste pro ně chtěli to nejlepší?
Ano, můžete namítnout, že někdo byl bit, měl strach. Bohužel naši rodiče jsou ti, kterým jsme se narodili, ti kteří nás adoptovali nebo ti, co se o nás starají, ne nemáme stejné podmínky, ne nemáme stejnou hojnost v rodině, ne nemáme stejné množství lásky od těch, kteří se o nás starají. Bohužel to tak není. A nechci ani obhajovat lidi, co bijou děti nebo je zesměšňují či jim dělají jiné „zvěrstva“ na těle i duši. Ale o tom ten článek není.
Já mám to štěstí, že mohu být pozorovatelem svojí rodiny za posledních pár měsíců a mohu říct, že naše vztahy se posunuly o velký kus dál, pořád máme na čem pracovat, pořád máme na čem se zlepšovat, ale co máme, máme pevný vztah, umíme se naštvat, i být si nápomocní, naše pouto je silné se všemi kladnými a špatnými stránkami. Ale jsme rodina. Museli jsme se naučit za ty roky respektovat práva toho druhého, museli jsme se učit neomezovat toho druhého, museli jsme se učit, jak nechat toho druhého žít vlastním životem a musíme se toho ještě moc naučit.
A já můžu říct, že přes všechny strasti, které jsme museli zvládnout své rodiče miluju ze srdce. Jsou největšími kritiky, ale i podporou, ač je ta forma někdy skrytá nebo si to přejí. Nesouhlasí s námi vždy, ale dyť to po nich přece ani chtít nemůžeme. Asi pořád budeme bojovat určitou formou o tom, jak si nelézt příliš do soukromí, jak si nelézt na nervy, ale někdy to tak prostě je a mám je za to soudit. Oni chtějí jen vědět, že jste šťastná. Nemusí souhlasit s vašimi kroky, nemusí se ně tvářit pozitivně, ale ve skrytu duše vám fandí. A já jsem vděčná, že je mám.
Ušli spolu velkou životní pouť a jsou přes všechny krize, zdravotní obtíže stále spolu. Ne vůbec to nebylo lehké, ale každý vztah má určité krize a vrcholy a údolí, protože každý jsme osobnost. A budeme se kvůli tomu hned rozvádět, budeme vše kvůli tomu hned bortit, ano teď se to často děje a je to lepší, v tom dalším vztahu to nebude? Ano, můžeme si v průběhu života přestat rozumět, a každý se vydat na jinou cestu a pak je rozvod třeba žádoucí. Teď je nám říkáno, jak by měl vztah vzniknout, kdy mít první rande, první sex a kdy ten vztah budete budovat, kdy projdete první krizí, vzdáte, co když ten druhý bude nemocný, postaráte se o něj?
I vy se třeba jednou stanete rodiči, víte, jak budete postupovat? Kolikrát jste si řekli, že nebude jako vaši rodiče a kolikrát, pokud jste rodiče, jste už udělali věc, na kterou jste zvyklí doma? Kolikrát jste použili taktiku vašich rodičů?
Jen se někdy zamyslete, můžou fakt za všechno?
S láskou Veru
Article is part of a serial Rodina
Related Articles:
Jak jsem rozhodla udělat skalku
Dramaťák aneb dramatická výchova – nuda nebo ...
Příběh pro děti s aktivitou na konci
Motivace a lidské potřeby od školky
Rodina a škola v době covidí
... other articles in the series
