Mám řidičák od 18, ale neřídím…
Poslední dobou ke mně jde, že mám řidičák od 18 let a pak jsem chvilku řídila s dědou, ale vesměs od té doby neřídím a jak jsem na cestách, to auto by se tak hodilo…
Když jsem si dělala řidičský průkaz, říkala jsem si, jak si pak budu drandit po cestách a táta mi bude půjčovat auto. A když se podívám za skoro 20 let, tak neřídím a do teď mi to moc nevadilo, ale čím dál víc cítím volání toho, abych se to zase naučila.
Proč, protože nechci cestovat autobusem na cestách, protože chci zastavit na místě a projít se tam. Prostě si zastavit na místě, které se mi líbí a na které se chci podívat a mít na něj dostatek času. Ne ho jen vidět z okna autobusu. Chci mít prostor jet o víkendu na výlet, kam a kdy se mi zachce nebo si udělat čas i přes týden a prostě vyjet.
Mám ráda cestování vlakem, ale ne už tolik autobusem a dá se dojet vlakem někam a tam si půjčit auto. To mi na cestách chybí, ta volnost a orientace na jízdní řád. Nemožnost ho změnit. Už mám naplánovány nové akce a nové se mi rodí v hlavě.
Ale abych uvedla, jak to celé bylo. Tak klasicky se kolem 18 začne dělat autoškola pro získání řidičského průkazu, je to taková klasika, která je v ČR běžná pro řízení auta. V autoškole jsem z toho měla vždy dost velký respekt, přece jen to není počítač a práce na něm, ale tady můžete ohrozit někoho nebo způsobit něco, co jste nechtěli.
Ale měla jsem zábavného učitele, teorie mi nedělala problém, a i mě to bavilo, když máte vedle sebe někoho, kdo vás hlídá, je to super a máte vlastně jistotu, že má ty pedály a může do toho zasáhnout, tak cítíte větší jistotu.
Horší je to pak následně, kdy uděláte zkoušky, získáte ŘP a máte začít řídit a jít do procesu. Ale docela jsem na to těšila, než jsem narazila na tátu a to, že mi nechtěl půjčit auto. Chtěl ať furt řídím s ním a pořád jsem dělala něco špatně, a když jedete nějakou jízdu, kdy v autoškole vás podporovali, a tady dostáváte čočku, tak se postupně naštvete a stalo se to, že jednou, když jsem chtěla řídit, tak to bylo furt, špatně řadíš, špatně točíš, tak jsem chtěla zastavit u krajnice a říct, ať si to odřídí sám, ale od té doby jsem s ním neřídila.
Řídila jsem jen s mým dědou, ale to nebyly žádné závratné dálky, ale vždy dojet někam do vedlejší vesnice, ale nějak jsem se udržovala, ale odcházelo to. No a pak na výšku jsem jezdila busem a nebylo to třeba, tak jsem to zapomněla úplně a neřídila už nikam moc.
Po výšce do práce to byl požadavek a já si říkala, že je to příležitost začít jezdit, ale uměla jsem se z toho vykličkovat, že jsem nakonec řídit vůbec nemusela a celých 10 let v auditu jsem vždy nějak vybruslila ze situace, kdy bych musela řídit auto. 😊 Prostě jsem vymyslela řešení a na cestách se taky vždy dařilo, že jsme s někým jeli.
Ale najednou se stalo to, že jsem dostala chuť řídit, dostala chuť objevovat a mít tu volnost zastavit na cestě, kde sama chci. A jak jsem to otevřela vesmíru, tak najednou přichází i ty podněty, kdy mi kamarádka napíše, že si bude kupovat nové auto, a to svoje malé prodá za nějaký penízek a já si v tu chvíli říkám, že by to bylo fajn startovací auto pro mě.
Najednou si představujete, že prostě vezmete 4-5 lidí do auta a pojedete tam, kam vás to zrovna bude lákat. Že můžete vymyslet program, kde si budete moci říct, mohu to odřídit, že se dostanete tam, kam budete potřebovat.
Prostě najednou mě to přitahuje a jakoby to říkalo, že je připraveno, abych začala znovu řídit a šla do toho.
A možná jsem připravena po kondičních jízdách zase vyjet. A objet Itálii, tak jak jsem si přála, objet i další kouty světa, tak jak jsem vždy chtěla, najednou cítím velký příliv energie, od té ubíjející, do té energetické…Prostě jsem se nějak dostala do flow a jen to nesmím přepálit s těmi aktivitami 😊
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
