Komunikace v partnerství: cesta k porozumění
Komunita maminky
Komunikace je jedním z největších témat partnerského života. Často máme pocit, že mluvíme stejným jazykem, ale přesto se míjíme. Říkáme jednu věc, partner slyší druhou a v nás se probouzí frustrace a pocit, že nás nechápe. Vznikají zbytečné spory, které nejsou o samotném obsahu slov, ale o emocích, které za nimi stojí. Pravda je totiž taková, že slova nejsou nikdy jen slova – jsou prosycena našimi očekáváními, zkušenostmi, vnitřními ranami a nevyslovenými touhami.
Když žena řekne „jsem unavená“, často tím vyjadřuje mnohem víc než jen fyzickou únavu. Je v tom skrytý apel, aby partner viděl, kolik toho zvládá, aby ocenil její úsilí nebo aby jí nabídnul podporu. Muž však může slyšet něco úplně jiného – třeba kritiku, že se málo zapojuje. A v tom okamžiku už se rozjíždí nedorozumění. To, co mělo být sdílením, se promění v konflikt. A oba mají pocit, že ten druhý nechápe to podstatné.
Problém není v tom, že bychom neuměli mluvit. Problém je v tom, že málokdy mluvíme skutečně o sobě. Často sklouzáváme k obviňování: „Ty nikdy…“, „Ty vždycky…“, místo abychom upřímně řekli: „Já se cítím takto, když se tohle stane.“ V okamžiku, kdy dokážeme vyjádřit své pocity bez útoku na druhého, začíná se mezi námi otevírat nový prostor – prostor, kde se dá slyšet nejen to, co říkáme, ale i to, co skutečně prožíváme.
Komunikace v partnerství ale není jen o slovech. Je i o načasování, o energii, kterou do rozhovoru vnášíme, a o ochotě skutečně naslouchat. Někdy se snažíme řešit důležité věci v okamžiku, kdy je jeden z nás unavený, rozptýlený nebo zahlcený povinnostmi. Pak se nemůžeme divit, že rozhovor sklouzne k hádce. Kvalitní komunikace potřebuje čas a prostor. Potřebuje chvíli, kdy jsme schopni být opravdu přítomní. A přítomnost je často víc než všechny argumenty.
Je důležité si uvědomit, že partner není náš nepřítel. Když říká věty, které nás zraňují, není to vždy proto, že by nás chtěl ranit. Často mluví z vlastní bolesti, z vlastního strachu, z pocitu nedostatečnosti. Stejně jako my. Když si toto dokážeme připomenout, i v bouřlivých chvílích můžeme zpomalit a zkusit vidět za slova toho druhého jeho skutečnou potřebu – touhu být slyšen, přijat, milován.
Komunikace není o tom, kdo má pravdu. Je o tom, jestli dokážeme zůstat spojení i ve chvílích, kdy máme rozdílné názory. Není to snadné. Vyžaduje to odvahu mluvit o sobě, odvahu naslouchat a také ochotu někdy mlčet, když cítíme, že by slova byla jen olejem do ohně. Ticho totiž nemusí být prázdné – může být prostorem, kde se emoce usadí a kde si můžeme připomenout, že jsme spolu ne proto, abychom vedli spory, ale proto, že jsme si kdysi vybrali jeden druhého.
Děti, které s námi vyrůstají, sledují nejen to, co jim říkáme, ale hlavně to, jak spolu komunikujeme jako partneři. Učí se, zda se lidé naslouchají, zda se umí omluvit, zda dokážou respektovat odlišnost a hledat cestu zpátky k sobě. Každý rozhovor, který vedeme doma, tak není jen o nás dvou, ale i o jejich budoucích vztazích.
Komunikace v partnerství je tedy spíš než dovednost cestou. Cestou k hlubšímu porozumění sobě i druhému. Cestou, kde se učíme nejen mluvit, ale také slyšet. Cestou, kde se učíme dívat na partnera ne jako na soupeře, ale jako na člověka, který s námi sdílí život. A i když se na té cestě občas ztratíme, vždycky se můžeme znovu najít – pokud jsme ochotni otevřít srdce, nejen ústa.
Maminky
