Když zůstává jen víra a naděje
Máte někdy pocit, že už nemůžete a nevíte jak dál a jedete jen silou vůle, ale máte víru a naději.
Každý den jsme podrobeni tomu neustále se rozhodovat. Už od rána, vstanu vůbec z postele, mám na to vstát z postele nebo prostě se chci jen zachumlat do deky a nedělat vůbec nic? Kdy jste se naposledy vykašlali úplně na vše a měli den jen pro sebe a den, kdy jste si dělali, co jste chtěli?
Máme tendence jet ve vleku všech věcí, co se nám dějí v životě a někdy neumíme a ani si neuvědomíme, že bychom měli zastavit a nadechnout se a říct si, že je to super den, protože jsem vlastně na živu.
I já, když se podívám na tento rok jsem podlehla spoustě věcí, které se táhly a já se jim poddala.
První věcí byla realizace webu. Když jsem tvořila své stránky, tak jsem byla nadšená, super, budu si to dělat sama. Ale jen do té doby, než jsem zjistila, že mě to vlastně nebaví, že nejsem grafik, že to nevypadá a neodráží, to, co skutečně chci. První jsem dostala na doporučení na dvě slečny, které se mezitím rozhádaly a já nedostala ani čárku, kromě kalkulace ceny za postavení webu. Pak mi známá řekla, že mi s tím pomůže, padla záloha a po ¾ roce výsledek opět bez ničeho s tím, že jsem se dověděla, že se ta známá do toho zacyklila a že si s tím nevěděla rady. A toto napsala až po tom, co jsem to ukončila, při dnešních možnostech komunikace. Moje chyba byla velká důvěra v to, že to konečně bude a dala jsem jí volnou ruku. Tak teď zkouším pokus číslo tři, tak mi držte pěsti.
Co toto způsobilo u mě, úplně jsem se do toho ponořila, chtěla jsem do toho proniknout a chtěla jsem, aby to fungovalo, prostudovala jsem hodně věcí o online a víte co, nedělo se nic, na čas mě to otrávilo natolik, že jsem toho na chvíli nechala a nepřidávala jsem nic online. A pak po čase jsem to začala dělat svou vlastní cestou a vidím malé pokroky, které mě drží u toho, že teď jsem snad našla správný směr a dělám to v souladu s tím, jak to cítím, a z pouček jsem si vzala ty technické věci. Byla jsem ve vleku sítí a dlouho jsem to neviděla, úplně mě to pohltilo čas a neustále se pitvání v tom. Až mi známá řekla, pojď za námi zase na setkání, prostě přijď. A já šla a dostala energickou injekci a chuť pokračovat.
Další věcí, kde jsem pořád ve vleku je rozvoj mého podnikání, které se spustilo před dvěma lety, postavení se na vlastní nohy a nesení toho, že musíte myslet na neustálé platby, na které musím vydělat, hlídání zákonných věcí, vymýšlení strategií, řešení online věcí, získávání klientů a mnohé další. Mohla bych to nazvat křečkem v kolečku, jak to nazval jeden slavný spisovatel. Ale já v tom nevidím křečka, ale cíl a cestu za kterou jdu a které věřím. Věřím, že dojdu k tomu okamžiku, kdy si řeknu, už jsem dosáhla další mety.
Někdy doma řvu jako malá holka a říkám si, kdy to už pokořím to plácání ode zdi ke zdi a mám chuť rozbít skleničky, tak to vyřvu aspoň do polštáře, ten to snese. Když je nejhůř vybrečím se nejlepší kamarádce na rameni. Můžete se ptát svého vědomí kdy už a stejně vám neřekne odpověď. Je tu jen naděje a víra, že se to stane.
Jestli to chci někdy vzdát, ano často. Ale pak se probudím do dalšího dne a nechci, chci po té cestě jít a plnit to, co cítím, chci, aby lidé na cestách zažívali krásné zážitky a že já jim v tom mohu pomoci. Chci, aby věděli, že se na mě mohou obrátit, a že jsem tady pro ně. Jsem ráda, když mi pošlou fotky z cest a jsou za to rádi. Jsem ráda, když se pak předhání v tom, kdo, co lepšího zažil a co se jim líbilo nejvíce. To je nejkrásnější odměna a vím, že ta cesta stojí za to.
Někdy mám pocit, že jsem na konci a že už to neustojí a mám neuvěřitelný strach, opravdu se bojím, a nikdo vás nepochopí. Protože pokud jsi nechodil celý den v mých botách, nemůžeš vědět, jak se cítím. Můžeš se tomu blížit, ale nevíš, co skutečně to dělá se mnou jako člověkem.
Čím dál jdu po té cestě, tím více se zbavuji všech očekávání a předsudků, přijímám více věci než kdysi a jsem mnohem více tolerantní. Ano, jsou věci, které mě naštvou a vytočí, ale spíš si za to můžu sama, protože jsem se nechala vytočit.
Tento rok nebyl jednoduchý a já nevím, jak doklepu ten konec roku, tak jak chci, mám z toho strach. A zbývá mi víra a naděje. A není to o tom, že mám ruce v klíně, ale snažím se každý den jít naproti řešení. Není to o tom, že čekám, až to přijde, aktivně jdu za tím řešením. Věřím, že řešení už existuje a jen ho potřebuji uvidět.
A včera i přitom všem, co řeším, jsem si dopřála den s maminkou, měla jsem toho v hlavě tolik, ale i ona potřebovala vypnout. Zakázaly jsme si ten den mluvit o špatných věcech, prostě jsme ho daly sobě a byl to nejhezčí den s mámou za celý rok.
Potřebujeme tyto dny, kdy zapomene na všechno, ono aspoň jeden, třeba se nic nestane a třeba se to následující den vyřeší. Prostě i když je úplně nejhůř neztrácejme naději a víru a dopřejme si ten jeden den pro sebe úplně celý.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
