Když se ti chce plakat, tak si prostě poplač…
Poslední dobou procházím těžším obdobím, hledám samu sebe a učím se, jak se s tou situací vypořádat. Některé životní situace jdou vyřešit lehce a poměrně snadno, jindy naopak nevím, z které do které, ve finále s nikým ani nechci mluvit, rodině ani neodepisuju, protože ...
Dřív jsem odmítala plakat, říkala jsem si, jak jsem přece silná, že plakat je pro slabochy. Tak jsem emoce v sobě dusila, šlapala si nějak tu životní cestu dál, vždycky když mě něco uvnitř zabolelo, tak jsem zatnula zuby a přešla to. Nechala jsem to ležet. Vlastně ne, já to nenechala ležet. Všechno jsem to vzala a zavírala a schovávala někam tam dovnitř. Shromažďovala jsem tam všechnu bolest, kterou jsem vnímala okolo sebe. A navenek dělala jako že nic. Ale jak se říká, pohár vždycky přeteče. Vybuchnete jako papiňák. Prásk, pak to z vás leze všechno najednou, plivete ze sebe páté přes deváté. Každou maličkost, která vás bolela, trápila, všechny staré a dávno zapomenuté věci a všechno, co se vám na té cestě životem stalo a neventilovali jste to. A nejlépe to chrlíte přímo před tu osobu, která dala tu poslední kapku do toho pomyslného pohárku. Teď ta osoba na vás hledí, co se stalo, že snad toho tolik neřekla a kde se to ve vás tak najednou bere. No, tohle fakt zdravě nevypadá, co? Navíc, když si to tak před sebe všechno vybalíte, není v lidských silách se s tím vším pak vypořádat najednou.
Nehledě na to, že některé věci tam uvnitř hnily dost dlouho, tak se to může projevit i jako nějaké duševní blokády. To je pak panečku sakra práce je vyčistit a vymazat. Nejdřív musí přijít fáze, že si vůbec uvědomíte a přiznáte, že to zablokované máte. Už to je někdy na dlouhý čas, vůbec si toho všimnout a chtít to napravit. Druhá fáze, pak si koupíte knížku nebo jdete na přednášky a semináře nebo třeba navštívíte toho terapeuta. Je jedno co si vyberete, něco si tam dosaďte. Společnými silami a prací vzniká dlouhý proces vnitřního očištění a pochopení. Pozor, někdy ten proces čištění může být i letitý, podle toho jak moc je to hluboko. No vidíte, kdoví… Třeba by přitom stačilo si na úplném začátku problému jen pobrečet,vypustit to ven a třeba k takovému většímu problému ani nemuselo dojít.
Další věc, docela podstatná, která se mi udála, když jsem odmítala plakat. Odrazilo se to na mém zdraví. Zdraví jde ruku v ruce s naší duší, když je nemocná ona, vždycky se to odrazí i někde na tělě neduhem nebo nemocí. A já odmítala plakat už jako malá. Radši jsem ani nemluvila. A neustále jsem byla nachlazená, měla vracející se angíny a záněty dutin.
Další příklad, odmalička a až do dospělosti jsem s něčím zatínala zuby. No, moje zuby mi za to v uvozovkách poděkovaly. I přes důkladnou hygienu se mi drolily a kazily zuby. V dětství přišel větší úraz a jeho následky si nesu dodnes.
Nebo zhruba asi 4-5 let zpátky se mi na kloubech prstů u ruky, na loktech a kolenou vyrazila lupénka. Když si vezmu, že jsem se furt v něčím prala, bojovala s celým světem a padala jsem na kolena, tak je logický, proč to byly pěsti, lokty a kolena. No taky mi to tenkrát nedocházelo a řešila jsem to s doktory co s tím a jak to vyléčit. Zajímavé že to nikdo z nich vyléčit neumí.
Proč asi? Protože budu si to muset vyléčit já jako osoba zevnitř, protože ta nemoc je ukazatel vnitřní bolesti a boje.
Vlastně každá nemoc, která mi zkřížila cestu, měla nějaký duševní podtext. Buď mlčíme, nemluvíme o pocitech, vnitřně svádíme se situací boje a neventilujeme si emoce pomocí slz. Tak si to uvnitř nás žije a hnije a čeká na ideální moment, kdy se to vyrazí navenek. Přitom stačí tak málo… 🙂
Jednou jsem prostě plakat začala. Při první příležitosti. Zpočátku nezvyk, a opravdu si na začátku chvíli jako slaboch připadám. Takže z toho pláču znova a ještě víc. A najednou zlom. Vnímám, jak se mi pomalilinku ulevuje, jak je to vlastně osvobozující a problém je menší. Pořád tam je, to ano. Ale není to takový velký strašák. Pláču, mlátím polštářem, vztekám se, vrčím, někdy nadávám. Ale sakra! Udělám to hned. Nebudu to už dusit.
On se ten problém občas umí vrátit, a tak brečím znova, dokud ten problém nevyřeším celý. Čím větší problém, tím to je někdy větší úsilí, delší čas a s tím přichází i větší množství slz. Ale je to nějaká moje cesta, která mi pomáhá. A skrze pláč nacházím i odvahu a sílu se zvednout a jít a řešit problém. Tudíž slzy jsou symbolem mentálně silného člověka, protože už odmítáte zavírat oči a postavíte se čelem i za cenu bolesti.
Taky se mi vybavuje, že jsem se bála plakat před ostatními, protože jsem se bála jejich reakce a co si o tom oni myslí. A díky tomu, že před těmi lidmi klidně pláčeme, pomáháme těm ostatním osvobodit se ze strachu z toho, co si o nás myslí ti druzí. Protože oni mají v hlavě úplně stejnou myšlenku jako já. Díky pláči a ukazování vaší zranitelné stránky lidem osvobodíte sebe a pomůžete jiným cítit se dobře při dělání toho samého. Když nebudete emoce potlačovat a budete plakat před ostatními (když to budete potřebovat), přispějete k mnohem svobodnější a zdravější komunitě.
Co více dodat? Zkrátka už se tomu nebraňte. Neschovávejte bolest do sebe, nic dobrého to nepřinese. Naopak, bude to jen horší. Jak pro vás, tak i pak pro ty druhé kolem vás. Pamatujte, že slzy jsou prostě zdravé!
Mějte se krásně,
Vaše Verunka ❤️
