Když máte pocit, že je konec…a někdo blízký ...
Minulou sobotu jsem stalo to, že jsem oživovala babičku a měla jsem pocit, že už opravdu odchází. Vyděsilo mě to…
Šly jsme s dcerou mého bratrance a její 6-ti měsíční dcerou navštívit babičku, jako to děláme, vždy když jsme doma na Moravě. Babička je z prapravnučky nadšená a je to její miláček. Je paradox, že ona se na ni vždy celou dobu směje a je veselá a reaguje na všechny její podněty. Ale když jsme přišly byla zasmušilá a nechtěla se usmát.
Babička chtěla natočit vlasy, tak jsme donesli škopek s vodou, aby si umyla vlasy (babička má špatné nohy, tak už není moc pohyblivá). V pohodě všechno přešlo, umyla si vlasy, já byla s malou a dcera mého bratrance babičce začala natáčet vlasy. Chvíli bylo všechno v pohodě, popíjely jsme u toho kafe, ale babička najednou zešedla a začala se otírat mokrým ručníkem, a že se jí točí hlava. Chtěly jsme přestat v natáčení vlasů, ale ona po chvilce chtěla pokračovat.
Ale zase ten stejný závěr, točení hlavy, zešednutí v obličeji a začala kolabovat, vždy to bylo pár vteřin, utíkala jsem pro mamku, ale rodiče mezitím odjeli pro vánoční stromeček, takže nebyli doma, volala jsem ji a že hned přijedou domů. Jenže mezitím babička zase zkolabovala a pak ještě jednou krátce. Zavolala jsem rychlou záchrannou službu. Ač u nás byli docela rychle na vesnici, tak nám to připadalo jako věčnost.
Ta bezmoc, kterou jsme cítili u toho, že jsme nevěděli, co se s ní děje. I ona sama si myslela, že přišel její čas a stihla mi říct, že kdyby se neprobudila, tak mamka ví, co a jak. Tohle vás vyděsí, tluče vám srdce takovou rychlostí, že nevíte, jestli je to normální, třesete se a stojíte tváří tvář něčemu, co jste zažili před léty u dědy a nevíte, jestli to bude dobré.
Když přijeli záchranáři, dali babičce kapačku, zjistili všechny anamnézy a že ji odvezou na vyšetření do nemocnice, aby se vidělo, co a jak. Babička, která nikdy nebyla v nemocnici a po kapačce se jí udělalo dobře, už jet nechtěla, ale s pomocí záchranářů se nám ji povedlo přesvědčit, protože napadl první sníh, ač s trochu panickou příchutí.
Měli jsme všichni doma počkat 1,5 hodiny, než se dozvíme nějaké výsledky. Mezitím volala teta. Dceři od bratrance se vybavila její vlastní babička, která odešla před rokem. Mě se vybavil děda, který v roce 2012 seděl v křesle a odešel, tak jak si přál. Usnul a už se nevzbudil, i když se ho ještě pokoušeli zachránit. Jediné, co se mu nevyplnilo bylo to, že se nedožil mé promoce, jeho velké přání. Takže když jsem viděla babičku, jako bych viděla dědu před 7 lety.
Závěr vyšetření zněl velká dehydratace. Kdyby to neměla tátova máma a druhá babička měsíc zpátky a máma to babičce neříkala. Ale ono i záchranáři tvrdili, že to je těžké, že starší lidé pijí méně a méně. A že to nepřiznají i kdyby jim říkal, kdokoliv, cokoliv.
Prostě bez vody člověk zemře a tady si člověk uvědomí, jak moc je důležitý pitný režim.
Babička se ještě vrátila celý tentýž den. Přijela s úsměvem na rtech, dostala kapačku, obešla vyšetření a výsledky měla lepší než nějaký 70-ti letý člověk (babičce je 88 let) a kromě dehydratace a toho, že má artrózu 4. stupně měla všechny výsledky v normě a nevybočuje.
Já to mám celý týden před očima a vidím, jak jí padají ty bezvládné ruce do klína, jak jí padají víčka, zaklání hlavu a loučí se. Člověk zažívá různé strachy a může si myslet, že má babička věk na to, že ten den odchodu může přijít ze dne na den. Ale stejně mě ten okamžik ochromil. Jak člověk počítá s tím, že ten člověk tady je a že i když ví, že nemusí být, tak stejně si to nepřipouští. Prostě nejste připraveni a nikdy nemůžete předvídat, jak se k tomu postavíte a jak vás ten okamžik zasáhne.
Člověk objevuje sebe sama každý den a v různých situacích. Možná ho určité své reakce překvapí až zaskočí. Může si myslet, jak je silný a zvládne vše, ale pak vás zaskočí tato situace, kterou víte někde v podvědomí, ale nepřipouštíte si tu variantu. Važme si proto lidí, které máme okolo sebe, ať už ty co přichází, tak i těch, co odešli.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
