Když je něco příliš jednoduché, aby to bylo „správně“: skrytá sebesabotáž, kterou má mnoho lidí

Komunita maminky

Když je něco příliš jednoduché, aby to bylo „správně“: skrytá sebesabotáž, kterou má mnoho lidí

Mnoho lidí má v sobě hluboko zakořeněný program: hodnota se rovná dřina. Peníze se vydělávají těžce. Úspěch musí bolet. Pokud se něco daří lehce, je to podezřelé. A tak se děje zvláštní paradox. Člověk najde něco, co mu jde přirozeně, co dělá rychle a s lehkostí… a místo aby to rozvíjel, začne to zpochybňovat.

„Je to moc jednoduché.“
„Tohle přece může dělat každý.“
„Nemůže to být takhle snadné.“

Tak vzniká sebesabotáž. Ne proto, že by člověk neuměl. Ale proto, že jeho vnitřní nastavení neumí přijmout lehkost. Vyrůstali jsme ve světě, který glorifikoval vyčerpání, přetížení a větu „makal jsem na tom od rána do večera“. A tak když se něco daří bez bolesti, mozek začne panikařit a hledat problém.

Ve skutečnosti jednoduchost často znamená kompetenci. To, co připadá jednomu „basic“, může být pro jiného průlom. Když někdo roky studuje určitý obor, přirozeně ztratí pocit výjimečnosti u věcí, které dříve považoval za složité. To však nesnižuje jejich hodnotu. Jen se vytratí efekt novosti.

Další rozšířený tlak dnešní doby je posedlost „Nichem“ ( „Niche“ je úzké zaměření. V praxi: konkrétní téma pro konkrétní typ lidí.). Všude slyšíme, že je nutné zaměřit se na jedno téma, specializovat se a všechno ostatní zahodit. Tento přístup může fungovat, ale není jediný správný. Existují lidé, kteří přemýšlejí komplexně, spojují více oborů a vytvářejí širší pohled na člověka a život. Pro ně je umělé uzavření se do jednoho tématu spíš klecí než strategií.

Klíčem není násilně se zužovat, ale mít vnitřní osu. Tedy vědět, kolem jakého smyslu se všechna témata točí. Někdo pracuje se seberozvojem, jiný s vědomým životním stylem, další s porozuměním lidské psychice. Do takového rámce se pak může vejít astrologie, vztahy, práce s tělem, spiritualita, psychologie i každodenní praxe. Šíře nevadí, pokud má směr.

Sebesabotáž se objevuje i v práci. Člověk může dělat činnost, která mu jde rychle, přináší výsledky, klientům pomáhá a je dobře placená. A přesto ji začne opouštět, protože je „až moc snadná“. Místo vděčnosti za dar efektivity nastupuje pocit viny: nemělo by to být náročnější? Neměl bych víc trpět? Není to nespravedlivé?

Není. Není povinnost trpět, aby práce měla hodnotu. Platíme za hodnotu, ne za vyčerpanost.

Lehkost není podezřelá. Lehkost je signál souladu, zkušenosti a dovednosti. Skutečná práce pak spočívá v tom, že si člověk dovolí ji přijmout. Přestane hledat komplikovanější cestu jen proto, že je zvyklý na boj.

Pokud se v tom někdo poznává, jednoduchý začátek může vypadat takto:

● všimnout si, kdy mozek zlehčuje to, co jde přirozeně

● přestat automaticky rovnat hodnotu = dřina

● dovolit si dělat to, co funguje, i když je to „až podezřele snadné“

● nevzdávat se stabilních zdrojů příjmu jen proto, že nenaplňují mýtus utrpení

● tvořit i „jednoduchý“ obsah, protože jednoduché věci často nejvíc pomáhají

● Lehkost není nepřítel. Lehkost je dovednost, kterou se musíme znovu naučit. A někdy je ten největší krok kupředu prostě přestat sabotovat to, co už funguje.

---