Jsme bombardováni ze všech stran
Jak bychom měli žít, jak bychom měli vypadat, jak se máme chovat, co nesmíme dělat, a co je dobré dělat, každý den a každé strany jde nějaká informace nebo rada, tohle udělej a tohle nedělej…
Ze všech stran na nás útočí informace z televize, ze sociálních sítí, od přátel a rodiny, každý den musíme dělat spoustu rozhodnutí, která informace je správná a která není, jestli je to s námi v souladu nebo se jen snažíme dělat, co vidíme a co je trend a abychom byli přijati, tak bychom měli dělat to a to…
A jsme to pořád my? Nebo jedeme na jedné vlně se všemi těmi doporučeními?
Vezměte si příklad, co když vám od malička někdo říká, že jste tlustí, že máte zhubnout. Neslyšíte to jen párkrát do roka, slyšíte to pořád. První to ignorujete a pak když se to furt opakuje, tak si řeknete, ano asi jsem. Místo přijetí, že každý je jiný se ztotožníte s touto myšlenkou. Snažíte se, protože jste přece tak tlustí, ale o to víc vlastně jíte, protože zajídáte to, že vám to někdo pořád říká a vy navíc máte rádi dobré jídlo. Když dojdete do fáze, kdy to vlastně vadí i vám a podíváte se na staré fotky, tak si vlastně uvědomíte, že ti, co vám to neustále opakují neměli pravdu, a že až teď kdy to na sobě vidíte a uvědomujete si to, tak jste přijali jejich větu, kterou vám pořád opakovali. Jsi tlustý a tlustá a přijali jste ji tak, že jste pořád měli chuť a vše zajídali. Vy ale nevíte, že ti co vám to říkají, nevidí že by vám ti mohli ublížit, nevidí, jak se vaše duše, mozek i srdce zmítá v těch všech informacích, tak pokračují. Než si uvědomíte, že to oni jinak neumí, že to musíte změnit vy, aby to změnili oni.
Nebo další příklad pořád vám někdo říká, že byste už měli mít děti a manžela. A někdo vám i tvrdí, že se klidně máte nechat zbouchnout, jenom abyste měli dítě. A zase jedete na té vlně několik let, dokonce i někteří z přátel se vám to snaží namluvit. A vy, protože je to přece normální, tak se snažíte jejich přání splnit a děláte nemožné věci, abyste splnili, co je vlastně běžné a co byste už měli mít. Trápíte se kvůli tomu dnes a denně a hledáte chybu, říkáte si, jak jste špatní. A opravdu se snažíte, snažíte se vyhovět, ale jednu věc neuděláte, nedonutíte druhého člověka, aby vás miloval. Ale přece je normální někoho mít, tak se snažíte o to víc a o to víc a víc jste ve větších trápeních. Než si uvědomíte, že už se nechcete snažit, že chcete, aby to přišlo přirozeně. Bez všech snah, výčitek a blbostí okolo. Budete pořád poslouchat, že byste měli ano, budete, pokud nenajdete větu, jak to umlčet nebo to otočit. Ale jako v předchozím příkladě, jen vy to změníte, ti okolo vás se nezmění.
Nebo jako dítěti vám někdo nalinkoval život, určil, kam půjdete na školu, co byste měli dělat a vy podlehnete nátlaku, že je to tak správně. Zvolíte jeho cestu a po čase, kdy se ocitnete na té cestě vzdělání, pak následuje podobná práce v souladu s tím, co jste vystudovali a vy tak nějak cítíte, že žijete sen někoho jiného. A co vidíte dál, že ani tak není ten člověk šťastný, protože on vám to sice nalajnoval, ale on tu cestu neušel, vy jste ji ušli za něj. A najednou vnímáte, že to nepřineslo štěstí ani jemu ani vám, jen jste v době, kdy jste se rozhodovali podlehli tomu, že oni jsou starší a přece ví, co říkají. Možná to bylo málo sebevědomí, málo rozhodnosti a tvrdohlavosti jít si za tím, co cítíte a kam chcete jít. Ale bylo to vaše rozhodnutí, i když jste podlehli a přijali to. Přijali jste tu cestu, kterou vám někdo předurčil a teď sedíte a říkáte si, jaká by to cesta byla, kdybyste tehdy řekli ne. Pozdě bycha honit. Ale pořád to můžete změnit, dobře, že jste si to uvědomili. Vždy je cesta, jak to změnit.
Uvedla jsem tři příklady, které jsou docela časté a které se pravidelně dějí v našich rodinách, u našich přátel, v našem okolí. A co mají všechny případy stejné, že pokud si vy sami neuvědomíte, že jen vy to můžete změnit, budete se pořád točit v kruhu, ale ani to není zlé. Protože víte co, možná musíte ujít několik koleček dokola, než si uvědomíte, že musíte něco změnit. A třeba si přidáte vědomě či nevědomě nějaké to kolečko navíc, ale možná proto, abyste si to ještě víc uvědomili.
Abychom si uvědomili, že je to náš život a je jen na nás, jak ho budeme žít. Jaké rady přijmeme do života, koho necháme, aby nás ovlivňoval, s čím se ztotožníme. A jedno je vždy možné, když zjistíme, že nám to nevyhovuje, tak jen my sami to můžeme změnit. Ti, co ty rady dávají se nezmění, ta změna musí proběhnout u nás a pak možná přijde u nich a možná se u nich nic nezmění, ale i to přijměte. Neříkám, abyste na sebe nechali „hrábě lámat“, jen se snažte se s tím neztotožnit, je to názor a je vy se rozhodnete, zda ho ve svém životě nějak využijete či nikoliv.
Prostě žijte, s láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
