Jak se vypořádat s toxickými rodinnými vztahy
Jak se vypořádat s tím, když doma nikdy nenajdeme podporu? Někdo doma najde lásku, podporu, přijetí a respekt. Někdo zase kritiku, odsouzení, despekt a hodnocení. Někdy to může být i ignorace a pocit, že vás druhý neposlouchá a nevnímá, máte pocit, že co říkáte jde jedním ...
Na začátek řeknu 4 fakty o rodinných vztazích, které jsou pro tyhle rodinné vztahy typický.
1. Rodinu si nevybíráme. Můžeme se tak v rámci rodiny potkávat s úplně jiným spektrem lidí, než jsme zvyklý ve svém osobním životě.
2. Vztah s jedním člověkem vždycky ovlivní ty ostatní. Například babička bude smutná, že se nebavím se svým bratrem.
3. Důsledky jakýchkoliv hranic a jejich vyhranění. Rodinné vztahy bývají nejdelší v našem životě a tak proto cokoliv co řekneme, nebo způsob jakým se zachováme, vyhraníme, se s námi často může táhnout velmi dlouho.
4. Emociální pouto. Hodně lidí má problém v sobě zpracovat vzorce chování naučené v dětství a často má pocit, že rodičům musíme neustále dělat radost a snažit se o nějaké přijetí a pochopení a najít u nich špetku lásky. A to pro nám může být také toxické.
3 TIPY jak zvládat rodinné vztahy, obtížné situace a jak nedovolit, aby vám ostatní účastníci ubližovali skrz emocionální pouto, které k nim máte.
1.TIP
Jsou to informace. Informace jsou velmi cenné a spousta z nás ve vidině přijetí, pochopení, nebo třeba uznání sdílí spoustu osobních a citlivých informací o sobě a tím jim pak samy vkládáme do rukou zbraně, kterými nám potom můžou zpátky ublížit.
Kdy, co a jak říkám je důležité, protože ve chvíli kdy se otevřeme a téma se nás hluboce dotýká, stáváme se zranitelnými. Je důležité si uvědomovat co komu říkáme a jaké to může mít následky.
Často se snažíme pak donekonečna obhajovat, aby nás pochopili někomu kdo možná ani nechce pochopit. Ve chvíli kdy vás někdo chce pochopit, nemusíte se ani obhajovat, často stačí jen oční kontakt.
Zapomenout na to se neustále obhajovat, spíš zapřemýšlet nad tím co komu sdílíme. Ten člověk to často nedělá se zlým úmyslem. Jen na formu tohoto myšlení, kdy by musel přehodnotit nějaký svůj postoj nebo názor, něco v sobě změnit, není připravený a je to třeba pro něj také zraňující a těžké.
Rada zní, říkat informace až ve chvíli, kdy víme, že si je můžeme dovolit sdílet. Tudíž napřed si to zpracujeme sami. Případně sdílet to s člověkem o kterém víme, že můžeme.
To znamená dát sebe na první místo a nevystavovat se situacím, které jsou pro nás zraňující. Vůbec se do nich nedostávat a chránit sebe. Sdílet to až ve chvíli, kdy už víme, že nějaká negativní reakce nám neublíží, kdy už jsme emocionálně stabilizovaní.
Často se některé otázky opakují třeba na rodinných akcích. Připravit si na to odpověď a nepřikládat tomu význam.
2.TIP
Druhý bod je přijetí. Častokrát přes vidinu nějaké naděje, že tentokrát to bude jinak a u té rodiny najdu přijetí a oporu a určitě se zachovají jinak, my nepřijímáme ty lidi takový jaký jsou, projektujeme do nich svoje představy a často je manipulujeme do role na kterou nejsou připraveni.
Musíme respektovat fázi vývoje ve které se ostatní nacházejí. Například když máme v okolí někoho blízkého s hodně negativním pohledem na svět a vnímá všechno hodně negativně, musíme respektovat, že se člověk rozhodl trpět a nemůžeme mu do toho zasahovat. Ačkoliv si to neuvědomujeme, tyto myšlenkové nastavení jsou pouze naše rozhodnutí.
Nemáme právo ty lidi soudit a brát jim to, stejně jako to chceme od nich pro nás. V tuto chvíli, když si to uvědomíme se nás to přestává dotýkat osobně a uleví se nám. Nepřebírejme za ně zodpovědnost. My nemůžeme říkat co je pro ně lepší, když na tu cestu ještě nejsou připraveni.
Často nechceme málo vzhledem k tomu kde oni se nacházejí. Ten člověk třeba žije celý život v nějakým sebezapřením, ignoruje sám sebe je odpojený, nebo má nezpracovaný svoje traumata, nebo ego a my po něm chceme, aby nás přijmul takový jací jsme, ale často musí nejdříve přijmout sám sebe.
Je to pro něj zraňující, když ho do téhle role tlačíme. Přestat naivně doufat a přijmout toho člověka tak jako to chceme my po něm, i oni mají fázi vývoje.
Ve chvíli kdy toto začneme respektovat, přestaneme lpět na tom co od nich očekáváme, tím nás to přestane trápit. Neinvestujte energii tam, kde to nikomu nepomůže.
3.TIP
Třetí bod je odosobnění se. To co říká a jak se chová druhý člověk vypovídá o něm, ne o tobě. Uvědomit si, že kdyby na tvém místě byl kdokoliv jiný, tak ta situace by velice pravděpodobně vypadala stejně. Často jsou v nás vzbuzovány pocity, že se to týká nás. Ty si ten bordelář, ty si neschopný atd. Kdo hledá chyby tak je najde na kýmkoliv.
My se nemusíme nechat definovat tím, jak se k nám někdo chová, nebo o nás smýšlí. V e chvíli kdy nás někdo nálepkuje, my samy rozhodujeme o tom jestli to je pravda, nebo ne. Jejich smýšlení vypovídá o nich samých. Často v nás vzbuzují tyhle pocity právě ta výchova z dětství, že nejsme dost tamto a moc hento a my nejsme dost dobří na to, abychom si zasloužili nějaké přijetí, nebo uznání.
Bohužel třeba takové děti se vůči tomuhle nemůžou ani bránit, protože jejich mozek není natolik vyvinutý a přijímá všechno tak, jak mu nejbližší okruh lidí říká, za pravdu.
V dospělosti se to pak učíme napravovat. Zde bych uvedla, že jak se říká, že děti jsou odrazem svých rodičů je naprostá pravda. Pravděpodobně co teď řešíte vy, řeší i váš rodič, nebo prožíval to samé ve svém dětství a jen vám to tak předal, protože to jinak neumí.
Na závěr zopakuji, že fáze vývoje druhého člověka nevypovídá nic o vás. Vy máte svou vlastní cestu a pokud jste dál jako vaši blízcí buďte vy ti silní a shovívaví. Ti co podávají pomocnou ruku, když je to potřeba. Držte si emoční odstup. Jste ti výš, nenechte se stahovat dolů, naopak vy jim pomáhejte nahoru, ovšem jen pokud o to upřímně stojí :)
Ve chvíli kdy já si vybírám kdy, komu a co sdělím, respektuji fázi druhých a neberu si věci které se mi dějí osobně, mám před sebou takový pevný štít, který mě chrání.
