Jak řešit manželovo odmítání mého dítěte

Komunita maminky

Jsou situace, kdy se žena ocitne v napětí, které nemá jednoduché řešení. Miluje svého partnera, s nímž má společné dítě, domácnost i kus života, a zároveň stojí před tím nejzákladnějším instinktem, který v ní křičí, že musí chránit své dítě. Ve chvíli, kdy partner začne dítě odmítat, kritizovat, urážet nebo dokonce navrhovat, aby s vámi nežilo, se tohle napětí stává téměř neúnosným.

Je důležité říct hned na začátku jednu zásadní věc. Požadavek, aby se matka „zbavila“ vlastního dítěte, i když ví, že by mu jinde nebylo dobře, není běžný partnerský konflikt. Je to vážný signál, že se něco hluboce rozbilo. Nejde o výchovný problém dítěte, ale o dynamiku mezi dospělými.

Zvlášť bolestivé je to v situaci, kdy muž dítě zná od malička, dlouhá léta s ním žil, podílel se na jeho výchově a najednou začne vidět jen chyby. Často se za tím skrývá projekce. Dítě mu připomíná biologického otce, se kterým má nevyřešený konflikt, a místo aby pracoval se svými emocemi, přenáší je na dítě. To je ale pro dítě extrémně zatěžující. Dítě nemůže a nesmí nést odpovědnost za emoce dospělého.

Velmi nebezpečné je i nerovné zacházení. Když je jedno dítě trestáno přísněji než ostatní, když se na jeho známky, chování nebo odpor dívá jiným metrem, vzniká pocit nespravedlnosti a odmítnutí. Opakované nadávky, shazování, tresty typu „stokrát něco opsat“ nebo nulová tolerance k obyčejnému „ne“ nejsou výchovou, ale ventilací frustrace dospělého. A dítě si z toho neodnáší zodpovědnost, ale pocit, že je špatné samo o sobě.

Pro matku je tohle extrémně těžká pozice. Zvlášť pokud bydlí v partnerově domě, je ekonomicky závislá nebo má pocit, že „jinak to přece funguje“. Jenže tady je potřeba říct velmi jasně. Dítě není vyjednávací položka. Není možné stavět vztah na podmínce, že jedno z dětí zmizí, aby byl klid. Takové řešení by dítěti zanechalo hluboké a dlouhodobé následky a matce vinu, se kterou by žila celý život.

To ale neznamená, že jediná cesta je okamžitý rozchod. Znamená to, že je nutné zastavit situaci dřív, než se ještě víc zhorší. Je potřeba si s partnerem otevřeně a klidně sednout a pojmenovat realitu. Ne obviňováním, ale jasně. Říct, že dítě je nedílnou součástí rodiny. Že o jeho odchodu se nevyjednává. Že rozdílný přístup k dětem není přijatelný. A že pokud má partner problém, je potřeba ho řešit dospělými cestami, ne tlakem na dítě.

Velmi často v takových situacích pomůže odborná pomoc. Rodinná poradna, psycholog nebo terapeut nejsou známkou selhání, ale snahy situaci zvládnout dřív, než se nenávratně rozpadne. Zvlášť pokud je dítě kolem 10–12 let, tedy v citlivém věku, kdy si velmi intenzivně ukládá obraz o sobě i o své hodnotě.

Současně je důležité mluvit i s dítětem. Ne ho zatahovat do konfliktu, ale dát mu jasně najevo, že za ním stojíte. Že ho vidíte. Že problém není v něm jako v člověku. Dítě, které cítí oporu alespoň u jednoho rodiče, má mnohem větší šanci situaci psychicky ustát.

Možná to celé půjde narovnat. Možná se partner dokáže zastavit, uvidět své chování a přijmout pomoc. Ale pokud by se ukázalo, že odmítání dítěte pokračuje, že se stupňuje tlak, ponižování nebo návrhy na jeho „odstranění“ z domácnosti, pak je potřeba si přiznat tvrdou pravdu. Partnerství, které stojí na ubližování dítěti, není bezpečné partnerství.

Dítě má právo na domov, kde není tolerováno, ale přijímáno. A matka má právo stát na jeho straně bez toho, aby se cítila jako viník. Někdy je nejtěžší rozhodnutí právě to, které je zároveň jediné správné.

---