Fungujeme na plný plyn a zapomínáme upustit páru
Všichni jedeme úplně stejným rychlým tempem. Ráno rychle vstaneme, rychle se nasnídáme, vypravujeme děti na hlídání nebo do školky, do školy, pak rychle pospícháme do práce. Tam se na nás chrlí každý den nové a nové úkoly, které v tom dni musíme vyřešit. Jsme z toho ve ...
Chci se zeptat... Kdy jste naposledy věnovali odpoledne nebo celý den jen sobě? Ne partnerovi, dětem, kamarádům. Sobě. Svému odpočinku, relaxaci a znovunabytí energie. Dnešní doba je natolik uspěchaná a rychlá, že mnoho lidí na své vlastní potřeby zapomíná a denně se žene jen za povinnostmi.
Věřte mi, i já to znám. Dodnes na to občas zapomínám a jedu zase v jednom kole jako ten křeček v kleci. Naštěstí se to ale už neděje tak často. Zhruba před 3 lety mi začalo poprvé naplno docházet, že takto dál nemůžu fungovat, pořád jen práce, povinnosti, zábava přišla až prostě na ni někdy vyjímečně přišel čas. V první chvíli přišla výčitka: „Nemůžeš se teď zastavit a odpočívat, musíš práci dokončit, ona nepočká!“ nebo věta kterou známe všichni „Nejdřív práce, potom koláče!“ . Už jsem ale cítila, že jsem vážně unavená. Že právě tím, že neodpočívám, nedělám ty povinnosti nejlépe jak umím. Ať už doma nebo v práci. Zpočátku jsem ale nevěděla, jak správně odpočívat. Tehdy vrcholem a pravidlem mého odpočinku bylo sednout si (pardon, lehnout si) na pohovku, pustit si nějaký nekonečný seriál a vypnout mozek. No... Někdy to může být fajn sednout si k filmu nebo koukat na seriál. Ale já to dělala vždy, když jsem cítila, že si mám odpočinout. Nic jiného. Pak nastal zlom. Zákonitě :-)
Chtěla jsem něco pro sebe konečně udělat. Tak jsem pomaličku začala. Řeknu vám, co jsem začala praktikovat a mě osobně to pomohlo. Byla jsem najednou milejší na svého přítele, nevrčela jsem na něj při každé jeho otázce. Nebyla jsem najednou podrážděná, často mi říkalo okolí, že jsem začala zářit. V práci se mi najednou začalo dařit a chodila jsem tam svým způsobem i ráda, protože jsem nebyla už vyčerpaná. Lépe se mi spalo a ráno probouzelo.
Naplánovala jsem si celodenní výlet. Sama. Do přírody. Opravdu na celý den. Když strávíte celý den v přírodě a slyšíte to ticho, dáte tělu i mysli tu tolik potřebnou pauzu. Začnete vnímat, jak Vás ta příroda začne nabíjet energií. Nezáleží, kde jste. Ve městě nebo na vesnici. Všichni máme uklidňující přírodu v dosahu 1 hodiny.
Když jsem tak byla venku, v přírodě, v tichu, v sobě.. Začala jsem najednou úplně jinak vnímat vlastní dech. Začala jsem se na něj soustředit. Vzpomněla jsem si na jedno meditační cvičení, právě vnímáním dechu. Vnímám jen svůj dech. Nesnažím se jej ovládat ani řídit. Dýchám přednostně nosem, přirozeně. Vnímám tu sílu, která vchází a vychází. V počáteční chvíli mozek neumí vypnout, takže postupně zahazuji konkrétní myšlenky, vždy, když nějaká přišla, upustila jsem od ní, jen dech mě zajímá. Časem se mysl sama dlouhodobě upne na dech a uvolní se. Řeknu Vám, je to boží pocit. A nemusíte kvůli tomu vždy do přírody. Stačí místo, kde budete v tichu. Ztište telefon, vypněte televizi, jděte na balkon nebo se jen zavřete sami v místnosti.
Chtěla jsem se hýčkat, rozmazlovat, udělat si radost, pečovat o sebe. Šla jsem na masáž. Koupila jsem ty boty, které jsem tak dlouho obdivovala ve výloze. Šla jsem na manikúru a pedikúru. Objednala jsem se ke kadeřníkovi. Koupila jsem si knížku, kterou jsem tak dlouho odkládala. Šla jsem sama do kina, nečekala jsem, až bude mít někdo z okolí čas jít se mnou. Maličkosti, které by mi mohly zpříjemnit den, jsem si dopřála. Už jsem je neodkládala na jindy.
Přestala jsem jíst cukrovinky a sladké nápoje. Často jsem se cpala horem spodem něčím sladkým. Čokoládou, tyčinkami, gumovými bonbony, sladké jogurty a sladké džusy. Měla jsem za to, že mi pomáhají od stresu a dodají v té chvíli energii. Měly ale krátkodobý účinek. Rychle hladina energie vystoupala, ale také velmi rychle odešla a já pak byla ještě unavenější. A rozmrzelejší. A tak si dala znova a znova. Začarovaný kruh. Zpočátku je to těžké, je to určitá závislost, ale jde to překonat a pak se cítíte opravdu lépe :-)
Naučila jsem se chodit spát dříve. Může se to zdát nemožné, když toho máte moc na práci. Ale právě spánek je úžasný pro odpočinek. Nedostatek spánku způsobuje úzkost, větší stres, rozmrzelost, nechuť fungovat. Když jsem začala spát více, měla jsem větší energii. Na všechno.
Jsem bordelář. Můj přítel taktéž. ŠÍLENÁ kombinace. A takový úklid domácnosti, který jsem prováděla vícekrát do týdne, mě doháněl k šílenství. Chtěla jsem se naučit uklízet si po sobě hned. Jak dlouho trvá, než si usteleme postel? Než umyju nádobí po snídani, po obědě? Než poskládám ty uschlé ručníky v koupelně? Než si poskládám oblečení zpátky do skříně? Každá činnost do 5 minut? Tak to tu činnost můžu udělat přece hned, nemusím vše odkládat a pak udělat vše hromadně, až se to nakupí. Maminka mi vždycky říkávala: „Podle toho, jaký máš pořádek v domácnosti, ukazuje se Ti tak pořádek v životě.“ Je to tak. Je to snadný princip, jak přistupovat k životu a problémům. Řešme situaci hned, než přeroste. Já se už dnes snažím opravdu po sobě uklízet hned. Přítel na tom dnes ještě pracuje. Ale snaží se, takže pravidelný úklid už není u nás tak častý jev.
Začala jsem být vděčná. Ať je jakákoliv situace těžká, vždy na tom můžu být hůř. Být vděčná za to, co mám nebo kam jsem už došla, je velmi povzbuzující. Radši být vděčný za to co mám, než skuhrat, co by mohlo být lepší, nebo smutnit po tom, co nemám. Opět vím, že to není snadné a chce to cvik. Celoživotní cvik. Ne jen na určité období. Udělejte si seznam, za co můžete být vděční a postupně přidávejte. Až se v tom procvičíte, budete vděčnost nacházet denně.
Učila jsem se mluvit o svých obavách a pocitech. Dříve jsem je dusila, abych nikoho nezatěžovala nebo abych neukazovala, že jsem v něčem slabá. Byla jsem z toho ještě vzteklejší a pak jsem po nějaké době vybuchla jako papiňák a vychrlila vše najednou. Je ohromná úleva se někomu svěřit, povídat si o tom. Máme rodinu, partnera, kamarády, můžete to klidně říct i svému domácímu mazlíčku. I to pomáhá. Hlavně to dostat ven.
Mnoho peněz utrácíme úplně zbytečně. Pracujeme do úmoru, abychom si mohli zaplatit kabelovou televizi, neomezený paušál do telefonu, zbytečně předraženou pojistku, platíme zbytečně vysoké zálohy za energie, chodíme o pracovní pauze na polední menu, máme auto, které má velkou spotřebu pohonných hmot a přitom by jsme mohli mít úspornější atd. Ocitáme se ve finanční pasti. Jedeme úplně jako ten křeček v kole. A teď si říkám: Potřebuji opravdu všechny tyhle věci? Nejsou tak náhodou pro mě zbytečné? Jde to udělat levněji? Všimněte si, kolik lidí v jiných světadílech takové vymoženosti nemají – a taky žijí. Někteří dokonce mnohem šťastněji než my. Takže určitě je na místě přehodnotit, zda neplatíme moc za věci, které vlastně ani tolik nepotřebujeme. Já si snížila paušál na telefonu, zrušili jsme televizi, stejně jsou tam jen nekonečné seriály a kriminálky. Film si stáhneme na internetu a koukáme na něj kdy chceme my, ne proto, že zrovna jede v televizi.
Dřív jsem chodila na jedny a ty stejné místa. Do kavárny, na stejné místo do parku, chodila stejnou trasu do práce a z práce. Jedla a pila ty samé věci. Neprováděla jsem změny. Začala jsem z toho mít nudný pocit. Tak jsem zkusila dělat věci jinak. Zkusila novou kavárnu, šla z práce jinou uličkou, nebo vystoupila o zastávku dřív, abych se prošla. Začala jsem nosit barvy, které jsem dříve odmítala nebo se mi z nějakého důvodu nelíbily. Zkusila jsem si namalovat pod vedením vlastní obraz, ikdyž jsem to neuměla. Začala jsem být otevřená novým situacím a můj svět už teda rozhodně není tak monotónní.
Rozhodně by asi bylo komplikované, ne-li složité provést všechny změny zaráz. Ale začněte něčím. Pozvolna a pomaličku si přidávejte, co by se dalo ve Vašem životě změnit, nebo čím si udělat radost. Dělejte si radosti, nezapomínejte se odměňovat. Pocit radosti, štěstí, vděčnosti a rozmanitosti je ten nejlepší lék na stres. Na bolest. Na vztek. Na všechno, co Vás trápí.
Usměj se, vždyť je tu na světě přece krásně! ;-)
Verunka Hadravová Ti děkuje za čas, který jsi tomuto věnoval :-)
