Emoční nároky na předškoláka aneb kdy se z dítěte začne čekat dospělý

Komunita maminky

Existuje období, které spoustu rodičů zaskočí víc, než si chtějí připustit. Dítěti je pět, šest let. Pořád je to malé dítě. Pořád si hraje, občas se rozpláče, někdy se vzteká, jindy se bojí nového prostředí nebo potřebuje víc blízkosti. A pak se začne mluvit o škole. O tom, že „už by měl“. O tom, že „už je velký“. A najednou jako by se od něj očekávalo něco úplně jiného než ještě před pár měsíci.

Ještě nedávno byly emoce brané jako přirozená součást dětství. Když se ve třech letech bál, brečel nebo nezvládal frustraci, bylo to v pořádku. Ve čtyřech také. V pěti pořád ještě ano. Ale v šesti letech, těsně před nástupem do školy, se očekávání často skokově změní. Dítě by se mělo umět ovládat, spolupracovat s kýmkoliv a kdekoliv, nemělo by potřebovat vnější motivaci, nemělo by běhat, ale klidně kráčet, nemělo by se bát cizího prostředí. Jako by se z jednoho dne na druhý mělo stát někým jiným.

A rodič to v sobě začne řešit. Jestli po něm nechce příliš. Jestli ho dostatečně připravil. Jestli něco nezanedbal. A hlavně jestli jsou tyhle nároky vlastně přiměřené.

Důležité je si říct jednu zásadní věc. Emoční zrání nefunguje skokově. Mozek dítěte se v den šestých narozenin neprobudí s novou schopností regulovat strach, frustraci nebo přetížení. To, že je dítě starší, neznamená, že emoce zmizí. Znamená to pouze to, že se s nimi postupně učí zacházet. A to slovo „postupně“ je klíčové.

Ano, šestileté dítě už dokáže víc než tříleté. Dokáže déle vydržet, někdy lépe rozumí pravidlům, občas zvládne impulz oddálit. Ale pořád je ve vývoji. Pořád se učí. A pořád má právo na emoce, které jsou někdy silné, chaotické nebo nepohodlné.

Často se přitom ukáže, že ty největší nároky nepřichází ani tak ze školky nebo ze školy. Většinou se rodí v hlavách dospělých. Ve větách typu „už je skoro školák“, „ve škole tohle nepůjde“, „musí si zvyknout“. Najednou se dítě neposuzuje podle toho, kým je teď, ale podle toho, kým by mělo být. A emoce jsou první oblast, kde se začne tlačit na výkon.

Jenže emoční zralost neznamená potlačení emocí. Neznamená, že dítě nepláče, nevzteká se nebo se nebojí. Znamená to, že se postupně učí, že emoce nejsou nebezpečné. Že je někdo unese. Že se s nimi dá pracovat. A že když je projeví, neztratí vztah ani bezpečí.

Pokud dítěti dáváme signál, že strach je slabost, pláč je nevhodný a vztek nepřijatelný, neučíme ho seberegulaci. Učíme ho emoce potlačit. A to se velmi rychle obrátí dovnitř.

Přechod do školy je velká změna. Nové prostředí, nové autority, nové nároky. To samo o sobě vyvolává nejistotu i u dospělých, natož u dítěte. To, co dítě v tomhle období potřebuje nejvíc, není dokonalá kontrola emocí, ale pocit, že je v pořádku, když je nezvládne. Že má vedle sebe dospělého, který to unese. Že když se rozpláče, svět se nezboří.

Schopnost respektovat pravidla se neučí tlakem. Učí se vztahem. Schopnost zvládat nové situace se neučí zákazem strachu. Učí se tím, že strach má kde být a kde se zpracovat.

A někdy je dobré se zastavit i u sebe. U toho, odkud ty nároky vlastně přichází. Jestli nejsou spíš odrazem našeho vlastního strachu, aby dítě „obstálo“, aby nebylo pozadu, aby nás někdo neposuzoval jako rodiče. Jestli se nesnažíme připravit dítě na budoucnost způsobem, který mu bere prostor být dítětem teď.

Šestileté dítě je pořád dítě. Jen o něco větší. O něco zkušenější. Ale pořád na cestě. Emoce se neřídí školním rokem ani datem nástupu do první třídy.

A možná není potřeba mít v únoru vyřešeno, jaké to bude v září. Možná úplně stačí být přítomní. Vnímat dítě. A důvěřovat tomu, že zrání není skok, ale proces, který potřebuje čas, vztah a bezpečí.

---