Dítě není přecitlivělé. Jen má nervový systém, který je v přetížení.
Komunita maminky
Věty jako „on je strašně citlivý“, „ona všechno hrozně prožívá“ nebo „tohle by jiné děti dávno zvládly“ zní na první pohled nevinně. Ve skutečnosti ale často vycházejí z nepochopení toho, co se v dítěti opravdu odehrává. Dítě, které reaguje silnými emocemi, není slabé ani rozmazlené. Jen má nervový systém, který se teprve vyvíjí a který ještě neumí zpracovávat stres, frustraci a zahlcení tak, jak to očekáváme od dospělých.
Dětský mozek není zmenšenou verzí mozku dospělého. Oblasti zodpovědné za sebekontrolu, regulaci emocí a racionální uvažování dozrávají postupně, někdy až hluboko v dospělosti. Když je dítě přetížené, jeho nervový systém se přepne do režimu přežití. V této chvíli nefunguje logika, domluva ani vysvětlování. Mozek dítěte neřeší, co je správné nebo vhodné. Řeší jediné – jak situaci zvládnout a přežít.
Proto dítě křičí, vzdoruje, utíká nebo se naopak úplně stáhne do sebe. Ne proto, že by chtělo zlobit nebo manipulovat, ale proto, že jeho systém je zahlcený. Přetížené dítě často reaguje nepřiměřeně na drobnosti, dlouho se uklidňuje a po emoční bouři samo nechápe, co se vlastně stalo. Když řekne „já nevím, proč jsem to udělal“, není to výmluva. Je to popis reality.
V takové chvíli nepomáhá věta „uklidni se“. Říct dítěti v emočním přetížení, aby se uklidnilo, je podobné, jako říct člověku, který se topí, aby se přestal bát vody. Dítě v tu chvíli nemá k uklidnění přístup. Jeho nervový systém potřebuje nejprve zažít regulaci zvenčí. Klid se neučí vysvětlováním ani domlouváním. Klid se učí prožitkem.
To, co dítě v krizové chvíli skutečně potřebuje, není další proud slov, morální lekce ani trest. Potřebuje přítomnost dospělého, jehož nervový systém je klidnější než ten dětský. Potřebuje jednoduchost, jasnost a pocit, že jeho emoce nejsou odmítnuty nebo zesměšněny. To neznamená, že dítěti dovolíme všechno. Znamená to, že nejdřív pomáháme uklidnit nervový systém a teprve potom řešíme chování a hranice. Hranice dávají smysl až ve chvíli, kdy je dítě schopné je vůbec vnímat.
Jedním z největších omylů moderní výchovy je představa, že dítě se má naučit zvládat emoce samo. Ve skutečnosti se dítě nejprve učí zvládat emoce spolu s dospělým. Opakovaná zkušenost, že v emocích není samo a že jsou zvládnutelné, vytváří vnitřní stabilitu a odolnost. Ne tlak, ne stud a ne neustálé srovnávání s ostatními dětmi.
Z těchto situací si dítě do budoucna odnese buď pocit, že jeho emoce jsou nebezpečné a musí je skrývat, nebo pocit, že emoce zvládne a že na ně nemusí být samo. Právě tohle zásadně ovlivňuje jeho sebevědomí, vztahy i schopnost zvládat stres v dospělosti. Dítě, které se cítí bezpečně, nemá potřebu bojovat. A rodič, který rozumí nervovému systému, přestává brát dětské emoce osobně.
Tohle není o dokonalé výchově.
Tohle je o porozumění.
Maminky
