Dětský vztek není problém. Problém je, že my jsme se ho nikdy nenaučili zpracovat.
Komunita maminky
Když se naše dítě rozpláče, začne křičet, házet hračkami nebo se vzpírat, často se v nás něco sevře. Někdy nás to zaskočí, někdy naštve, někdy cítíme bezmoc. A ještě častěji si všimneme, že naše reakce je mnohem silnější, než by situace vyžadovala.
Proč? Protože dětské emoce spouští i ty naše – ty, které jsme kdysi nemohly prožít.
Když jsme byly malé…
Většina z nás vyrůstala v době, kdy slzy byly vnímány jako slabost, vztek jako drzost a smutek jako zbytečnost. Slýchaly jsme:
„Přestaň brečet, nebo ti dám důvod.“
„Uklidni se, takhle se nechová slušná holka.“
„Naštvaná? Běž si uklidit pokoj a přejde tě to.“
Naše emoce byly často zlehčovány, trestány nebo ignorovány. A tak jsme se naučily dvě věci:
Že cítit je nebezpečné.
Že když už cítíme, musíme to potlačit.
Co se stane, když se nám narodí dítě?
Dítě se narodí s plným spektrem emocí – nezkroceným, autentickým, opravdovým. Pláče, když něco potřebuje. Křičí, když je frustrované. Vzteká se, když se mu něco nelíbí. A tady se to stane:
Jeho autentický projev v nás otevírá dveře k našim vlastním potlačeným pocitům. Dětský vztek nám připomene náš vlastní vztek, který jsme nesměly projevit. Jeho slzy připomenou ty naše, kterým nikdo nenaslouchal.
A tak místo, abychom reagovaly na dítě v přítomném okamžiku, reagujeme na své vlastní neodžité emoce z minulosti. Proto ta intenzita, proto ta přehnaná reakce, proto někdy pocit, že to „nevydržíme“.
Dětský vztek není problém. Naše reakce je klíč.
Když si to uvědomíme, můžeme změnit optiku. Není naším úkolem dětský vztek rychle zastavit nebo potlačit. Je naším úkolem být v tom přítomné a bezpečné – pro dítě i pro sebe.
To znamená:
Dovolit dítěti cítit – aniž bychom jeho emoci zlehčovaly.
Dovolit sobě cítit – uvědomit si, co v nás situace spouští.
Oddělit přítomnost od minulosti – dítě není náš rodič, který nás kdysi křivdil; my nejsme malé a bezmocné.
Jak si pomoct v praxi?
Nadechnout se a pojmenovat si to – „Teď se ve mně probouzí vztek/strach/pocit bezmoci.“
Fyzicky se uzemnit – dotknout se něčeho chladného, opřít se o zeď, chodidla pevně na zemi.
Dát emoci bezpečný prostor – po situaci si ji prožít jinak (psaní, pohyb, rozhovor s blízkou osobou).
Připomenout si, že dítě není proti nám – ono jen vyjadřuje svůj svět tak, jak to umí.
A proč je to důležité?
Protože každá situace, kdy zvládneme zůstat s dětským vztekem v klidu, je zároveň okamžikem, kdy uzdravujeme kus svého vlastního vnitřního dítěte.
Když dovolíme našim dětem prožít jejich pocity beze strachu, dáváme jim dar, který my jsme často nedostaly – pocit, že jsou v pořádku takové, jaké jsou, i se svými emocemi.
A zároveň dáváme dar i sobě: učíme se, že i náš vztek, smutek nebo frustrace jsou v pořádku. Že už je nemusíme zamykat za dveře. Že jsme dost silné na to, abychom je unesly.
Více na www.mait.me/maminky
