Co se to s námi stalo?
Jak to celé začalo, teď anebo kdysi dávno, anebo se muselo spojit kdysi a teď, aby vznikly tyto myšlenky. Běhá mi v hlavě vše dohromady jako když vařím guláš, nemůžu a nemůžu přijít na to co se stalo, kdy se to stalo a kde to začalo.
Jak to celé začalo, teď anebo kdysi dávno, anebo se muselo spojit kdysi a teď, aby vznikly tyto myšlenky. Teď jsem momentálně indisponovaná a nemohu pracovat, jak bych si přála, ploužím se bytem, stíhám nejzákladnější činnosti jako je nádobí, uvařit, prádlo. Nejlépe je mi na gauči, když můžu ležet a spát. Při takovým zklidnění, kdy se energie nevybíjí tělem, se stává, že začnou útočit myšlenky, inspirace, prozření, nevím, jak to popsat, ale je to takové nutkání či uvědomění. Přichází vám slova, celé věty, o něčem, co vás již dlouho trápí a nad čím občas přemítáte. A najednou to chce ven, usínáte s konceptem a ráno vám běží věty jako na drátku. A vůbec nepomáhají námitky, že až si sednu k počítači, tak budu mít v mozku umytou tabuli která bude svítit čistotou.
Už se mi i stalo, že když byl vytvořen takovýto přetlak, tak po usednutí k psaní, se inspirace rozjela a slova se řadí tak jak mají.
Dost již k tomu, proč teď. A o co teda jako jde.
Při jízdě autem se velmi dobře přemýšlí, nad otázkami, co je to s námi lidmi, co se děje v dnešním světě, kde se to zvrtlo, co je špatně?
Nic nám není svaté, není žádný řád, zodpovědnost, důslednost, opravdovost, pokora – skoro zapomenuté slovo a význam nebo zápal pro dobrou věc. Jak to, že se vymyslí paragraf či zákon a hned následuje klička, háček, objížďka, jak se vyhnout trestu, postižení nebo obvinění.
Jak mi to, tak běhá hlavou vše dohromady jako když vařím guláš, nemůžu a nemůžu přijít na to co se stalo, kdy se to stalo a kde to začalo. Blesklo mi hlavou, doba, kdy skoro všichni lidé věřili v boha, tak ta doba se vytrácí, již to tak nemáme. Víra v Boha nás učila s pokorou přijímat i těžké rány, v důvěře něčeho vyššího. Svoboda nám přinesla opravdu svobodu, můžeme vzývat nebo se modlit ke komu chceme a uznávat co chceme. Otázka je, zda jsme na takové úrovni zodpovědnosti, která tomu všemu dá řád a čistotu myšlení. Můj názor je, že ne!
A najednou to přišlo jedno jednoduché slovo, které se dalo, ale dosadit do všeho přemítání kol kolem, včetně mé hlavy.
VÍRA – VĚŘIT! Jaká víra? Proč víra? K čemu? Na co? Kde a kam? Čemu nebo komu věřit?
Vysvětlím a ráda, je to moje interpretace, moje uvědomění, moje přemítání, moje úvaha. A musí to ze mě ven.
Víra v něco, co děláme, nebo chcete-li čemu věříme, do čeho s vírou vstupujeme, v dobré víře děláme, říkáme a hlavně konáme.
Původní myšlenka byla nenechat se zviklat, pokud něco dělám v dobré víře, konám dobře, jak nejlépe umím, možná se budete divit, ale jsme takto nastavení.
Ne nadarmo se říká, věř a víra tvá tě zachrání. Když něčemu věříme jsme nadšení, plni štěstí a euforie, radujeme se jak malé děti, bez zábran a omezení.
Hodně čtu na FB články o vztazích, lidech, životě, přáních nebo snech. Rozbory, co a jak. A musím se usmívat, když pod všechny vrstvy napsaných článků, polemik a rozjímání dosadíš slovo VÍRA A VĚŘIT, pasuje tam jak poklice na hrnec.
Možná stále tápete a nevíte, o čem je vlastně řeč, víra se nedá uchopit, zvážit, otočit ze všech stran a zkoumat.
Vysvětlím na úplně obyčejné situaci, která se stala mně.
Přečetla jsem si článek, kde majitelka koní prosila o příspěvek na seno pro koně. Mám dvě možnosti buď budu věřit její prosbě a pomůžu tím, že koupím mrkev, brambory, nebo pošlu 500,- na transparentní účet.
Druhá možnost je ta, že si povím, no kdoví jak to je, na co to použijí a kde ty peníze nakonec skončí.
A hned zde máme zkoušku víry, věřím v dobro, anebo si to nechám celé zbourat pochybnostmi, kdoví jak to vlastně je a není to nakonec na rum?
Další postřeh ohledně konání dobrých skutků jsou záplavy, ať už v roce 2012 nebo pozdější na Moravě 2022.
Já sama, ač jsem nebyla na tom finančně dobře jsem nakoupila úklidové prostředky a odevzdala na shromažďovací místo na obecním úřadě, kde se postarali o odvoz na potřebné místo. Udělalo to mnoho z nás a ani nad tím nepřemýšlelo, bylo potřeba pomoct tak jste pomohli, tak i já.
Ale co se nestalo, prosákly zprávy, že se někde u někoho v garáži našli zásoby čistících prostředků na několik let. Tedy, šlendrián, krádež a co nejhorší hyenismus nad lidmi v nouzi.
No a pokud si toto přečtete v novinách, kolik z vás znejistí ve své VÍŘE v dobrou věc v pomoc bližnímu.
Hned běží vzorce pochybností a váhání. Nebudeme zde rozebírat kde tyto zprávy vznikají, proč se čas od času objevují a zda jejich účel není právě v tom, aby se lidi nespojili nesemkli v jeden šik, který věří v dobro člověka a v dobrou věc.
Jak krásně se dá pochybovat o všem.
„Protože, kdoví jak to je. A ono to stejně nedojde tam kam je potřeba. Proč nepomůže stát.“
Šťastní lidé jsou ti, kteří se radují, těší a reagují jako malé děti. Děti totiž nemají zatíženou mysl všemi pochybnostmi a nálepkami, které jsme si mi dospělí nachytali během života.
Mít víru a přesvědčení, je dar a volba. Mám možnost se rozhodnout věřit ,anebo pochybovat. Když budu věřit – víra bude pevná, pokud budu pochybovat nebudu nikdy vědět, zda konám dobře a správně, budu nejistá a nerozhodná. Logicky, abych se utvrdila v rozhodnutí, budu vyhledávat podobně smýšlející lidi, aby došlo k potvrzení mého rozhodnutí, mojí volby.
Další moje zkušenost je s kamarádem, který se neuvěřitelně nadchl pro nějakou myšlenku, není důležité o co konkrétně jde, ale důležité je to, jak o svém nápadu mluvil. Rozjasněný obličej, až se zadýchával, jak byl plný krásného světla uvnitř, gestikulace, výraz a mimika hovořili za vše. Krásný to byl pohled na tu euforii. A teď při prezentaci svého nápadu, byl milý kamarád, některými okolo stojícími zviklán neboli byl jeho nápad strhán, rozcupován a najednou bylo vidět, jak mu z toho zlatého bochníku, který držel v ruce ukrajují kousky a mizí světlo a jas, padají na zem a končí v blátě.
Smutný kamarád chvíli pohlížel na své ruce a hodnotil, co že mu tam vlastně zbylo. Ale, měl víru. Pokrčil rameny, setřásl pochybnosti a naskočil na svou víru a přesvědčení. Rozsvítil si svůj pecen chleba znovu. Otočil se od pochybovatelů, pramálo mu záleželo na jejich názoru.
A jak to mám nyní já, když jsem si toto vše, výše zmíněné uvědomila?
Při každé situaci, nebo rozhodnutí, které potřebuji udělat, si vnitřně poskládám, co chci a vždy mám na paměti počátek všeho, čistý, jasný a správný záměr. Co chci udělat je rozhodnutí mého srdce, neovlivněné pochybnostmi a vnějšími vlivy.
Pokud bych se odevzdala jen stínu pochybností, hned bych napadla půlku všeho, co jsem výše napsala a začala bych to vyvracet jedno po druhém.
To je na tom to nejtěžší, prostě to nedělat. Přijmout toto konání jako něco co je správné a neměnné pro člověka který tomu chce věřit a věří.
Ostatní, mohou věřit čemu chtějí, vždyť máme přece svobodu v projevu i ve víře.
