Co se mi snažíš ukázat?
Přemýšlím o posledních pár letech…o čem byly…
Posledních pár let mi přišlo hodně o boji, doslova o boji o přežití a o tom, jak zvládnout vše, co bylo naloženo.
Občas mám pocit, zda dělám věci dobře, snažím se vyhovět všem okolo, jsem tahoun, jako má numerologická jednička. Někdy cítím vnitřní hněv a mnohdy nevím, co s ním mám dělat. Mám totiž pořád pocit, že se o něco snažím a najednou mám pocit, jako by mi docházela energie.
Pořád hledám cestu odkud kam, pořád hledám, kam se vydat. Znám vlastně sebe, přiznávám si věci, které jsou na pořadu dne?
Nebo jen posledních pár let přežívám a honím se pořád za něčím. Nebo se prostě jen lituju, že to není, tak jak by to mělo být. Říkám si, co mi tím vesmír chce naznačit, co mi chce předat…
A já se opravdu snažím nebo se snažím málo? Kam se mají mé kroky ubírat a kam mám směřovat, když cesta je cíl…
Ale mě posledních pár let přijde jako chůze po lávových kamenech…nebo po střepech…
Každý krok bolí a každý krok je zkouškou. Kdo jsem, kam jdu, s čím mohu pomoci?
Když jsem byla v práci bojovala jsem s tím, že jsem tam nechtěla být, dělalo se mi špatně každé ráno vstát a jít z postele. Chtěla jsem a hledala cestu, jak odejít, jak se zbavit té tíže. Bylo to opravdu náročné a chtěla jsem pracovat sama za sebe a být sama sebou.
Co je cílem, kam mám jít, co mám najít…
Někdy bych chtěla prostě jen smazat všechny ty myšlenky v hlavě, prostě je zrušit a vymazat, aby mě už netrápily, aby mě už neděsily, abych to zase byla jen já a šla se vklidu proběhnout na louku…
Mám pocit, že mi teď všechno trvá a nemám na nic chuť ani motivaci…Nutím se udělat každou činnost a připadám si jak Alenka v říši divů.
Tento týden to navíc ještě okořenil, a to tak že jsem si první málem zlomila ruku. Udělaly se mi před očima hvězdičky a já měla pocit, že se mi zlomil loket. Náš pes se mě jal zachraňovat a začal kolem mě běhat, zda jsem živá. 2 dny na to jsem si rozbila sklo na telefonu a stálo mě to část peněz, které byly na něco jiného. A teď cítím mírné nachlazení a hlavou se vám honí, zda jste nechytili to, o čem se furt píše v novinách jako o viru.
Co mi měl tento týden ukázat, čím jsem se měla zabývat a proč? Měla jsem zpomalit, chtěla jsem všechno opravdu tak, jak to bylo…jenže když nemám ty věci dokončené, tak je mám furt v hlavě a nedokážu si ani odpočinout.
Čeho se nejvíc bojím, že to nedám, to je největší strach, furt bojuju a nechci to vzdát a furt si říkám, co mám prožít. Mám z toho velké obavy a je mi z toho blbě.
Jak mám nastartovat cestu do světla, cestu k tomu, kam chci jít. Cestu odražení ode dna?
Mám furt pocit, že ještě se neplácám ani v bahně, ale chodím po dně a po těch ostrých kamenech.
Jak se mám zase začít šplhat nahoru, jak se vyjít do údolí a pak na ten kopec na vrchol.
Mám pocit, že jen pořád beru na někoho ohled a pořád někomu pomáhám a kdo je v tom se mnou?
Kdo je na mé straně? Kde to skončí nebo co mám udělat, abych se uvolnila, přijdu si furt v křeči, napružená a naštvaná, ale furt se snažím rozdávat úsměvy okolo. Ale mám pocit, že uvnitř křičím a chci jít do té lásky a být v té lásce a zase žít, být, radovat se.
Proč mě to pořád stahuje dolů, proč mě to pořád drží na tom pomyslném dně nebo si to jen myslím?
Chci znát odpovědi, chci konečně vypnout hlavu, ale chci aby se ty věci vyřešily vklidu a neublížily nikomu okolo.
Ta tíha, kterou cítím, ta tíha, co s ní?
Mám pocit, že čekám na zázrak, co potřebuju změnit u sebe, myšlení, víru, postoj?
Pořád věřím, pořád za tím jdu, pořád se snažím a snažím, má se tedy přestat snažit, mám to nechat být a žít si vlastním životem, co je správné?
Jaká je ta správná volba toho jít do lásky a zbavit se té vnitřní tíhy?
Článek je součástí seriálu Beruška a její příběhy
Související články:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... další články v seriálu
