Co nás ve škole nenaučili?
Ve škole se učíme číst, psát a počítat a na to se nabalují další věci, ale co nás ve škole nenaučili a na co předměty neexistují? Většinou se jedná o praktické věci, které se člověk snaží naučit zvládat za pochodu.
Učíme se básničky, písničky a texty zpaměti, memorujeme vědce a lidi, kteří napsali, že něco funguje, tak jak funguje. Zajímalo by mě jedno, jak by třeba ten vědecký pracovník a učitel/profesor v jedné rovině funguje prakticky doma. Jak se chová a staví k tomu, když sem musí třeba starat o nemocnou babičku nebo člena rodiny, kteří potřebují neustálou pomoc? Pak jde do školy a chce po tom člověku, aby odříkal část vědecké nebo teoretické nauky zpaměti.
Ano, souhlasím, je to jeho práce. A to jak jsou nastaveny osnovy a co se učí na školách je věci jiná a patří do jiného článku, ale co nás ve škole nenaučili jsou praktické věci života. I když v některých školách se zahrnují do osnov.
Snažíme se ze všech udělat intelektuály? A proč se někteří po letech intelektuální práce a práce v kanceláři obrací k řemeslům?
Hodně jsem to teď vnímala doma, kdy se babička pohybuje už jenom s chodítkem a má hodně své nálady a umí být pěkně umíněná a neústupná. Proč jsme se ve škole neučili o tom, jak se lidé ve stáří mohou chovat, proč tam nebyl učitel, který by nás naučil, jak se k těm lidem chovat, když hlava jim skvěle funguje a jen nohy neslouží?
Za život zažíváme hodně vzletů a pádů a proč neexistuje praktický předmět, který by tyto zkušenosti předával dál, zkoušel, aby si je studenti zažívali v praktických příkladech? Jak by ses zachoval, kdyby tě okradli? Jak by ses zachoval, kdyby bylo málo jídla? Jak by ses zachoval, kdybys neměl peníze? Jak by ses zachoval, kdybys našel cizí věci na cestě? Proč se neučíme poznávat ve škole sami sebe a naše limity a to, co nás formuje?
A dobře nechci to svalovat jen na školu, ale i na rodiče, proč s námi rodiče tyto situace netrénují.
Proč vpadneme do života se všemi teoretickými poučkami a zjistíme, že život není o teoretických poučkách, ale o jízdě do kopce a z kopce. O neustálém učení se praxe. Už nikoho nikdy nebude zajímat, zda jste měli samé jedničky nebo pětky. Nikoho nebude zajímat, zda jste kdysi ukradli ve škole „Toníkovi“ svačinu nebo pokresli křídou židličku učiteli.
Proč nás nikdo neučí, jak fungují vztahy, že zamilování pomine, proč se to na středních zase říká teoreticky. Všichni mají vlastní zkušenosti, proč to nezkoušíme zase a znova v hodinách a vycházíme s tím, že nám mnozí na vysoké škole řekli, že budeme vydělávat velmi dobré peníze, protože máme titul a ať si o ně řekneme. A když přijdeme na pohovor a řekneme si o ně, tak se nám personalista přes papír směje a říká si, ti učitelé jim zase nabulíkovali blbiny.
Kolik z vás řekne všechna vyjmenovaná slova? Kolik z vás spočítá goniometrické rovnice? Kolik z vás řekne všechna hlavní města? Kolik z vás řekne zpaměti fyzikální zákony? Kolik z vás řekne zpaměti chemickou soustavu prvků? Kdo z vás zná všechny letopočty bitev? Kdo z vás zná všechny vědce dávnověku? Kdo z vás zná všechny kytky na zahradě? Kdo z vás pozná, jak vypadá kos?
Kolik z vás řekne pády ze vztahů? Kolik z vás řekne, jak řešíte krize v rodině? Kolik z vás řekne, jaké máte zkušenosti s penězi? Kolik z vás řekne, jak se staví k osobní krizi? Kolik z vás už řešilo, jak se k němu druzí chovají? Kolik z vás nerozumí chování partnera? Kolik k vás neví, jak se starat o starou maminku doma? Kdo z vás umí přečíst fakturu? Kdo z vás ví, co má dělat, když mu něco nejde? Kdo z vás ví, jak se chovat při hádce?
Ne, nemyslím si, že by nás škola měla naučit všechno. Ne, ani si nemyslí, že je škola za všechno zodpovědná. Ale myslím si, že by měl být vyrovnaný poměr mezi teorií a praxí. Že by měly existovat předměty jako ze života a měly by se zkoušet věci, které v životě mohou nastat a měli by se učit roky a měly by se učit postupně, tak abych těm lidem, co vyjdou do života, co nejvíce pomohl se postavit na vlastní nohy. Aby byli připraveni na těch vlastních nohách stát a jít. A ne si říct, jejda, kde jsem byl posledních x let, že jsem nevěděl o čem je svět.
Kéž by všichni sdíleli své průsery a bolesti a mohli jsme se jako svět posunout dál. A někdy mám pocit, že se to pomalu děje a někdy mám pocit, že vůbec…
Kéž by do života chodili více připravení lidé…Ano můžeme namítnou někteří to dokáží navzdory svému původu, navzdory životním kopancům, ale je to určité % lidí, a bylo by krásné, kdyby to % rostlo víc a víc…Bylo by krásné jednou si říct, že to % lidí, kteří se umí vybalancovat vyšší než těch, kteří se v tom topí…
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
