Co na to řekne okolí…
Mám pocit, že se všechno rychle mění…ale velmi rychle…
Jsem taková neposeda, mám pocit, že pořád musím něco dělat a někdy se mi nechce dělat prostě vůbec nic a mám stav, že bych se zakutala do postele a byla v ní celý den. Poslední dobou mám pocit, že stojím proti všem, proti rodičům, některým přátelům, mám pocit, že má nejlepší kamarádka po 20 letech se otáčí zády. Ptala jsem se sebe, jestli to mám vzdát a být prostě to, co ze mě chtějí.
Mám své velké vize, sny a plány a už po té cestě jdu, přes všechny překážek a někdy mám pocit, že je nepřekročím.
Mám pocit takového vnitřního tlaku a presu, co teď, co mám dělat? Jen něco ve mně říká, jdi dál, to zvládneš.
Je to takový pocit, jako by všichni okolo vás se spikli a chtějí mě sevřít zase do kleští. A já už nechci, už nemám kam, takový ten pocit, že se nechcete vrátit do vězení. Moje duše už je jinde, je to jako souboj titánů.
Je to jako maturita a státnice dohromady, jen s tím rozdílem, že nemáte připravené otázky, na které budete odpovídat.
Stojím před rozhodnutím jít do jednoho projektu a mám z něj strach, strach z toho, co řekne okolí, strach z toho, jak budou reagovat rodiče, strach z toho, že si někdo bude myslet, že jsem na hlavu.
Mám pocit, že si mi rozskočí hlava, ruce se mi třesou, ale na jednu stranu je to takový ten pozitivní stres, vevnitř mi říká, běž do toho, jdi a uvidíš. Nevdávej to a jdi dál za svými sny.
Kolikrát vás ještě budou zrazovat z cesty? Kdy si řeknete, že jste v cíli? Kdy budu konečně spokojená?
Na to nejde odpovědět, ta cesta není rovná, má mnoho odboček a překážek, které je nutné překonat a postavit se jim.
Mám takový pocit, že jsem tryskomyš a že mi něco utíká. A co když pak nechytím vlak?
Rozcestí, kterou cestou se mám vydat, kterou cestou jít? Mám se na všechny tlaky okolí vykašlat i když to bude znamenat, že budou naštvaní? Takový strach překonat tu hranici a jak se vše změnilo během posledních pár měsíců, mám pocit, že se mi rozskočí srdce.
Je velmi jednoduché číst všechny ty citáty, poučky, knihy, jen to pak vše dělat. V jednoduchosti je krása a jen my lidé si to děláme těžší a těžší. Hledáme ve věcích složitosti, mluvíme o sobě za zády, nedokážeme si říkat věci do očí.
Někdy se na to tak zlobím, že mám chuť rozbít sklenici, proč se člověk dozví za zády něco, co se stalo? Proč se na nás valí jen negace a člověk to všechno má ustát?
Chce se mi napsat klíííííííííííd…ale vím, že jsem na rozcestí a vím, že je přede mnou cesta, která sice bude trnitá, ale že když po ní půjdu budu nacházet sebe a o to přece jde, nacházet sebe…
Kdo jsem, celou dobu jsem byla ta poslušná holka, která všem pomůže, ale mě tu cestu nikdo nešlapal, já si ji šlapu celou dobu sama, všechno jsem se ve škole naučila sama, přijala jsem rady a vize někoho jiného, aby byl klid a pak si nesu to břímě celou dobu, kde bych byla, kdybych to neudělala?
Je to jedno, přijala jsem to a šla tou cestou, která se tím otevřela. Kdybych otevřela jiné dveře, byla bych někdo jiný, chovala se jinak a kdoví, zda bych byla lepší nebo horší…
Rodiče mě zase tlačí do jejich rozhodnutí, nechci, nemůžu, už bych tu cestu nezvládla, moje já by ji nezvládlo…
Přátele mi někteří nebudou rozumět, ale jak to může být hůř, než že se se mnou přestanou bavit, bude to horší nebo lepší?
Já jen vím, že se na tu cestu vydat chci, jsem o ní vnitřně přesvědčená. Prostě pokračuji za svými sny, už není cesty zpět, už není čas dívat se, co ze mě chtějí dělat rodiče nebo kde mě vidí přátelé, je čas to celé prolomit…
Jděte i vy za svými sny.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
