Co je jistota v dnešním světě?
Kamarádka mi v týdnu řekla jednu větu, chci mít jistotu, jsem typický zaměstnanec a vždy budu zaměstnaná, potřebuju tuto jistotu.
Co je v dnešní době jistota? Za poslední dobu jsem od spoustu lidí slyšela, potřebuju mít jistotu, že se mám o koho opřít, potřebuju mít jistotu, že mám zaměstnání, potřebuju mít jistotu, že mám kde spát, POTŘEBUJI JISTOTY…
Když si vezmu dobu teď po coronaviru, má někdo úplně jistotu? Když vezmu tu kamarádku, která mi řekla, víš mám jistotu v zaměstnání. Den na to mi volala jiná kamarádka, že ji po 20 letech služby a vlivem coronaviru propustili a její místo zrušili. Opravdu máme jistotu, že nás nemůže nikdo vyhodit?
Případně pokud jsme s partnerem, ať už několik let či pár měsíců, jakou můžeme mít jistotu, že to bude trvat rok, jakou můžeme mít jistotu, že to bude trvat dva roky, jsou můžeme mít jistotu, že to bude trvat celý život. Prostě to vyzkoušíme, ale ani po tom, co se ti dva vezmou nemají jistotu, že to vydrží.
Spousta lidí, co byli v páru si zkusili v době coronaviru úplně nové situace, někteří mí přátelé zakusili mnoho zkoušek, protože k tomu měli doma 3 nebo 4 děti a ještě homeoffice. Paradoxně tito, co už mají vybudovanou rodinu mi ani jednou neřekli, že potřebují jistotu, přizpůsobili se tomu, co se dělo, stali se rodiči na plný úvazek, učiteli na plný úvazek, partnery na 24 hodin denně, kuchaři na plný úvazek, uklízečky na plný úvazek atd. Ani od jedné z těchto rodin jsem neslyšela, potřebujeme jistotu. Spíš to bylo tak, že si nastavili to nejdramatičtější, co může být a nastavili si mód a museli se přizpůsobovat.
Co je obecně jistotou v životě dnes? Čím si můžeme být vůbec jisti? A na co pořád zapomínáme?
Je to ta jednoduchá a malá věc, můžeme si být jisti jen sami sebou a pokud se nám dostane té příležitosti ráno otevřít oči a začít nový den a za do můžeme být vděčni, ale nemůžeme si být jisti, že ho prožijeme na 100 %, i když jsme si to ráno řekli, protože přece jen nás stále ovlivňují vnější vlivy.
Proč někteří preferují zdánlivou jistotu ve vztahu a bojí se udělat ten krok a vydat se na vlastní cestu? A ano chce to velkou odvahu a ta cesta bude jako jízda na horské dráze. Ale co se stane, až vás z toho teplého místa vyhodí, co když najdete partnera s někým jiným, co když vám děti vylétnou z hnízda, co když máme jistoty nastaveny na velmi nestabilních pilíř, které považujeme za 100% stabilní a jisté?
Potkávám teď docela dost lidí, kteří zažili velký šok nebo zkušenost v životě, neuslyšíte od nich, že chtějí jistoty, jen si přejí prožít další den a další den. To poznání bylo tak velké, že mnohdy opustí úplně dosavadní způsob života, napíší knihu a najednou slyšíte ty příběhy, jak došlo k velkému třesku, jak je najednou ten člověk úspěšný, jak se mu to jenom stalo. A někteří mu dokonce závidí nabitý obdiv či případnou slávu. A někteří řeknou, ten má jistý příjem peněz, ten má jistoty a ten se má, že jde vlastní cestou. Jak víte, jak ta cesta byla trnitá, všichni vám řeknou a potvrdí, že mnohdy ani nevěděli, za co budou další den jíst, ale jen šli a věřili ve svou cestu.
Můžeme si myslet, že jsou bláhoví nebo odvážní, ale kde ti druzí berou tu sílu k odsouzení či degradaci člověka, kterému se nedaří? A pak se k němu znají, když je úspěšný? Anebo dívej se, kdo ti pomáhá, když jsi na dně a dívej se na ty, kteří ti pomáhají, když jdeš a stoupáš vzhůru a na ty, kdo jsou okolo tebe na vrcholu. Kde berou tu jistotu, že jejich život bude nalajnovaný podle jejich tabulek a plánů?
A tak jak se mi zdálo, že v čase corona to lidi začínají chápat, že jistota neexistuje, tak po uplynutí doby mi přijde, že se zase spěchá, zase se čekají jistoty, a zase ti co tu zdánlivou jistotu mají, tak mají pocit vítězství nad těmi druhými.
Co když ten druhý, co tu jistotu nemá a nežije podle ní vám jednou nastaví zrcadlo a vy se zastavíte a uvědomíte si, že žádná jistota není?
Jistota je jen to, že pokud se ráno vzbudím a mám další den, který mohu prožít, tak je to dar a my s ním stejně mrháme v šanc v rámci zaslepení potenciálních jistot, které se mohou sesypat jako domeček z karet.
Aneb tancuj, jako by se nikdo nedíval a žij, jako by tento den byl poslední. Velmi jednoduché a velmi obtížné přes všechny pofidérní jistoty se do toho stavu dostat…
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
