Chyby na sobě vidíme často, ale málokdy vidíme ...
Umíme si skrytě vyjmenovat všechny chyby, kterých jsme se dopustili a kolikrát uděláme toto naopak a vyjmenujeme ty pozitiva, kterých jsme se dopustili.
Po tom předchozím týdnu, málem zlomené ruce, rozbitém displeji na telefonu a nachlazení, ať už to bylo, co to bylo se ve mně mísily pocit paniky, úzkosti i zoufalství. Tak moc jsem chtěla, aby už šly věci správným směrem. O on se děl pravý opak, v jednu chvíli jsem to pustila a musela jsem vypnout mozek a do rána přišla nová myšlenka a pak zase další.
Pomyslné jedny dveře se zavřely a ty druhé se otevřely. Místo toho, abychom sledovali to, že něco nejde a máme pocit, že už to vzdáme. Tak se objeví nějaká zázračná síla, která vám v hlavě říká, pojď, pojď dál a já ti ukážu, co se stane, když to nevzdáš.
Možná to jsou jen slova útěchy, ale možná je to taky skrytý motor, který nás pohání dál a nutí nás to nevzdat.
Je tak lehké vidět vše, co jsme udělali špatně a je taky moc hezké cítit, když se něco povede.
K čemu mě to vedlo v tomto týdnu, dokončila jsem jednu věc, která mi trvala a jako by spadl jeden zámek z mříží a mám chuť hned dotvořit tu další, co jsem si předsevzala.
Nemám pocit, že jsem na 100 % pustila, jak se to stane, ale na 90 % ano, a proto se mi asi otevřely dveře, které jsem předtím neviděla. Pustila jsem to a ty věci se zase začaly hýbat aspoň trochu.
Co je otázka správného vyvážení, když člověk chce a nechá to přirozeně plynout, ale co když za danou věc zaplatíte a chcete to mít prostě v pořádku a jít dál a ono vás to pořád nepouští?
Proč mě to pořád nepouští? Proč se furt držím v tom začarovaném kruhu, proč jsem pořád v tom křeččím kolečku, proč, proč, proč? Když vás to v tom drží už několik let, tak nechápete proč, a chcete už znát odpověď.
Zvlášť když máte pocit, že vás to drží v kleštích a když vám někdo řekne, pusť ty otěže, aby se mohlo stát něco hezčího, nech dveře otevřené, ale my v těch kleštích nesvíráme pouze jednu věc, ale tato věc navazuje na další, které nás taky sužují a asi proto se je to o dost těžší pustit ty otěže a jen prostě být.
Je to strach, co bude za tím, když ty otěže pustíme? Co je zatím strachem a povolením otěží, co když se náš život zlepší o 360 % a co když nám přinese úplně nové příležitosti? Proč tak dlouho trváme na něčem anebo je to jen zkouška trpělivosti, zda to opravdu chceme?
Můžeme se na to dívat ze dvou úhlů pohledu, kdy je ten správný okamžik si říct, že už to není test trpělivosti, ale když už je čas to kompletně změnit, změnit úhel pohledu a nechat to být a nechat to otevřené. Být otevřený novým možnostem.
Jde to celé do kontrastu s tím, že dokážeme z morku kosti být na někoho naštvaní a zapomeneme na to, jak dobré časy jsme s ním zažili. Je snadné vidět něčí chyby a zapomenout, co dobrého ten druhý udělal. Je bolestivé přestat někoho milovat a nevidět, co nás naučil a přinesl nám do života. Můžeme to nazvat ztrátou času. Já bych to nazvala učením. Je jen na nás, jak dlouho se chceme učit a jestli nám to učení přináší růst anebo trápení.
Tak jako i já jsem pustila otěže minulý týden ne sice na 100 %, protože jsem už za to zaplatila dost peněz, ale natolik, že jsem díky tomu uviděla jinou možnost.
A o to možná jde, pustit to třeba na jeden den z hlavy, aby vám tam mohly naskočit nové cesty a možnosti, a hlavně abyste je uviděli. Bez toho puštění je těžko uvidíte, možná lpíme na jedné věci a vůbec nevidíme ty otevřené druhé dveře.
Ono tím puštěním se totiž třeba zdárně vyřeší i ta věc, na které jste tak dlouho trvali. Jedna věc je ta, že já chci vidět, co se stane, když to nevzdám a když půjdu po té cestě, a i když to mám často chuť vzdát, i když je to přes pláč a skřípění zubů, tak stále jdu a snažím se.
A já opravdu chci vidět, co se stane, když to nevzdám.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... other articles in the series
