Bráníme si jako lidé více soukromí?
Když si vzpomenu na dětství, tak jsme měli pořád nějaké návštěvy, tety, strejdové, přátele rodičů, bližší i vzdálenější rodina a pořád se něco dělo. Scházeli jsme se často, smáli jsme se často, hodně tehdy pili, ale byla dost legrace.
Teď díky tomu, co se děje a celé pandemii, tak mi přijde, že se lidé ještě více uzavřeli do sebe. Stali jsme se otroky online světa se všemi jeho změnami a přikrášlenými věcmi. Stačí pozorovat lidi okolo, všichni si drží velmi svůj osobní prostor, už se nechtějí družit, tak jako předtím, kdy stačilo se prostě potkat.
Udržujeme si více tajemství nebo kam zmizelo sdílení. Půjč mi pilku, nepůjčím kup si svou, obrazně. Mám pocit, že se lidé velmi uzavřeli do sebe, každý nosíme na tváři nějakou masku, smích zdá se být poněkud umělý, oči zdají se být slepé a nedívající se do očí druhých.
Když jsem byla malá, tak se skoro každý víkend něco dělo. Byla zabijačka, někdo měl narozeniny, nebo se třeba jen opékaly špekáčky nebo jen prostě někdo dojel na kafe. Ale pořád se točilo nějaké setkávání.
Teď když máme jet k tetě, tak se musíme ohlásit a většinou to není moc příjemné, protože cítíte z druhé strany, že řekla ano, jen protože to asi v tu chvíli bylo vhodné nebo i klidně řekne ne, protože to prostě není vhodná situace. Takové uzavření do sebe, nechceme pouštět lidi soukromí, držíme si ho pod pokličkou, co kdyby někdo měl více než my, nebo co kdybychom odhalili něco, co jsme nechtěli.
Je to tím, že máme příliš mnoho tajemství nebo se prostě jen lidé přestali chtít potkávat? Máme přátelské vztahy bez emocí, bez lásky a bez vášně. Potkáme se s přáteli a zajdeme za roh a hned je máme tendenci pomluvit?
Kde se poděla radost ze spontánnosti? Kde se podělo sdílení zážitků? Vím, že v dětství dospěláci si připili, ale byli tak nějak pospolu a nebylo to pití, co je spojovalo, byly to zážitky, které každý víkend tvořili.
Přijde mi, jako by se vytvořily skupiny. Ty šťastné nebo tvářící se šťastně. Ty klasické nepodléhající žádnému stylu ani potřebám. Ty, kteří se nechtějí potkávat vůbec nebo jen s donucením. Ti, kteří chtějí k vám do soukromí, ale nepustí vás do toho jejich, ale k vám můžou klidně na 10x, ráno, v poledne, i večer.
Hlavně je vidět spoustu lidí s maskou, míň a míň upřímnosti. Díky spoustě informací a online věcí také více oddělené skupiny lidí žijící určitým stylem nebo chtějící ten styl mít nebo aspoň napodobit.
Celá tato věc s pandemií měla přispět ke spojení lidí. No, nestalo se tak, spíše mi přijde, že je rozděluje a propast mezi těmi co mají, těmi co chtějí a těmi co nemají se zvětšila o to více.
Osočujeme někoho, kdo se očkovat nechce proti tomu, kdo se očkovat chce. Štveme se na sítích proti sobě a dáváme nálepku někomu, o kom nic nevíme. Zapomínáme na jedno, pořád se můžeme rozhodnout jen my sami. Nikdo nechodí v našich botách, nikdo nežije náš příběh, nikdo není strůjcem našeho světa jen my sami.
Byl turbulentní rok, změnilo se spoustu přátelství, změnilo se spoustu vztahů, změnily se rodiny, změnily se sociální zvyklosti, jestli k lepšímu ukáže čas. Každopádně ta doba, co přijde bude velmi zajímavá a kam se posunou sociální vztahy a sdílení…na to ani křišťálová koule není schopná odpovědět.
Spousta lidí se změnila v chodící zombie, neumíme se radovat z maličkostí, z toho, že najdeme malinu na zemi, z toho, že najdeme peříčko od ptáka, z toho že padá vločka. Když to sdílíme, sdílíme to obrázkem na síti a to neznamená, že jsme šťastní, je to jen póza, kterou mnohdy překryjeme ještě filtrem, aby nebylo nic vidět.
Otevřeme svá srdce, pusťme do nich více lásky, více světla, více pomoci, více sdílení…Pojďme se zase potkávat.
S láskou Veru
Article is part of a serial Beruška a její příběhy
Related Articles:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
Chyby v životě
... other articles in the series
