Bláznivý pohyb
Přemýšlím nad tím, proč se tolik lidí ztotožní se sportem, který se stane zrovna in a je v trendu...
Jedeme snad v sociální bublině a už necítíme, který pohyb nám sedí?
Kolik z nás dokáže přiznat, že jej sport třeba extrémně moc nebere anebo že se nechal zlákat vlnou ...
Když jsem byla malá holka, tak si vzpomínám, že jsme hodně času trávili venku, lozením po stromech, běháním po zahradě nebo po lese apod. Nenavštěvovala jsem žádné kroužky, protože tehdy nebylo tolik možností, na vesnici vlastně skoro žádné, ale na druhé straně i proto, že jsem se těšila až zavřu dveře za dnem ve škole a půjdu si užívat ven po tom, co napíšu všechny úkoly.
Zamilovala jsem si plavání, protože to bylo v rámci školy povinné naučit se plavat a já se u toho cítila jako ryba ve vodě. Když jsem dostala diplom s delfínem byla jsem nejšťastnější holka pod sluncem. Na kole mě naučili rodiče. Lyžovat mě učil strejda a táta, máma bruslit. Strejda na to šel diplomaticky, táta drilem a dodnes si pamatuji své první nasednutí na vlek, který mě hned vyhodil a já skončila hlavou ve sněhu. Byly to takové naše kopečky, které se nedají s náročností Alp srovnat. Dokonce si pamatuji, že jsem na základní škole byla i několikrát na běžkách. A v dospělosti jsem lyžování opustila úplně, protože na velkém kopci to pak bylo spíš o tom, jak to sjet, namísto toho, abych si to užila. Radši bych šla sáňkovat. A ještě jsem si často a jen tak ráda tancovala u rádia nebo u televize. Takové klasické aktivity, které se děti učí s pomocí rodiny.
Vůbec první kroužek jsem začala navštěvovat až na střední škole, protože byl populární aerobik. Hodně to bylo také o tom, že jsme hodně času trávili při sportovních aktivitách jako rodina. Milovala jsem a stále miluji naše výlety po městech, hrady a zámky, procházky, myslím, že to mi dalo základ pro mé další cestování, jak maminka ráda používá, pro mé "toulavé boty", ale třeba chození po horách mi v tu chvíli nic neříkalo, to dokážu ocenit a užít vlastně až teď, ale není to tak, že bych musela každý den vyjít jeden kopec. Absolvování tanečních bylo pro mě spíš jako hon, kdo pro Vás přijde tancovat a jestli vůbec...Potom na vysoké škole, kdy jsme si měli vybrat něco jako tělocvik, vybrala jsem si jógu. Chtěla jsem to zkusit, ale jsem si říkala, že to bude spíš odpočinek :) Pamatuji si, že na každé hodině jsem na konci vždy usnula :D
Nebylo to jako teď, kdy se přejíždí z kroužku do kroužku, taky mi to jednu dobu bylo dost líto, že jsem nemohla chodit třeba do více kroužků. Ale když se podívám zpětně, tak jsem došla k uvědomění, že mi vyhovoval a vyhovuje volný přirozený pohyb, jako chůze, plavání, tanec. Je skvělé, že je teď tolik kroužků, kam mohou děti jezdit a mohou si vybrat, ale nejsou pak děti a rodiče jen otroky těchto kroužků? Zajímalo by mě, kolik z toho je opravdu radost, že dítě dělá daný sport a kolik z toho tvoří třeba prestiž daného sportu či počet vyhraných medailí?
Pak také všechny možné sporty, které se stávají "in a trendem" a hodně lidí začne jet na stejné vlně, ale zamysleli se nad tím, zda je to baví nebo se jen na té vlně vezou? Sledují to na sociálních sítích a chtějí to stejné, co je na fotkách či videích...Vím, že odpověď bude asi někde mezi, ale když se dnes procházím naší vesnicí či jdu malým městem, málokdy vidím lézt děti po stromech nebo jen tak běhat na louce a dělat kotouly...
Zamyšlení: Jak moc posloucháte svoje tělo a to, co ho baví a vy se přitom cítíte skvěle a i když tím strávíte hodně energie, tak stejně odcházíte s větší dávkou energie než předtím?
Přece každý jsme jiný a jedinečný, ač součástí velkého celku v rámci celé planety, ale přece když jednoho člověka baví fitness nemusí to dělat na 100% i ten druhý! Taky jsem podlehla jeden čas a vezla se na vlně, chytila jsem se do toho fitness "vleku", hodně jsem v té době zhubla. Postupem doby jsem si začala uvědomovat, že se do toho upoceného prostoru vlastně netěším, ale že tam utíkám protože mám lekci s trenérem. Jednou jsem také navrhla, abychom chodili cvičit ven, ale to nebylo časově možné pro trenéra. Začala jsem rušit hodiny a celý zápal byl ten tam, zůstala spíš příchuť "nechci znovu do toho zapoceného prostoru". A celá má fitness story skončila tím, že lapám po celodenní práci po dechu a nejraději bych byla venku a jen dýchala a byla než abych se znovu zavřela do uzavřeného prostoru fitness centra. Měla jsem pocit, že se udusím, nedokázala jsem v tom pokračovat...
Zamyšlení: Baví Vás opravdu sport, pohyb, který děláte nebo jsme/jste se jen nechali unést na vlně?
Já jsem si až nedávno začala uvědomovat, to co mě skutečně baví a znovu objevuji chuť k pohybu nenuceně a přirozeně. Třeba vím, že při plavání ta voda odnese všechny starosti v daný moment, protože se soustředím jen na ten pohyb, cítím se volná, dokážu jen zavřít oči a nechat se unášet melodií vody, i když bývá spoustu hluku kolem. Miluji procházky po městech a poznávání a ochutnávání chutí zemí, kam jedu. Úplně jsem na ten pocit zapomněla, když jsem se ztratila v tom, co bych měla a co prý "zaručeně funguje" než na to, co mám skutečně ráda...
A co z toho vzešlo:
-nejsem tip do fitness centra, jsem spíš příležitostný sportovec,
-ráda se projdu i sama a vezmu si sebou knihu nebo si jen tak sednu a poslouchám šumění přírody,
-že v podstatě hledám zase chuť k tomu, co mě dříve bavilo,
-při jakémkoliv pohybu vypínám hlavu, medituji, odpočívám,
-a i přiznávám, že to nemám zatím úplně sladěné, ale už jsem na cestě a dělám pro to další kroky,
-chci si to prostě užívat než zase upadnout do nějakého vleku a hlavně už se nechci nutit do něčeho, z čeho vlastně necítím radost...
Zamyšlení: Zastavte se na pár minut a zavzpomínejte, co Vám přináší radost a Vás tato provází Vašimi aktivitami a pokud zjistíte, že byste měli něco měnit, tak stačí začít dělat krůčky a ono se to postupně změní samo...:)
S láskou Beruška
Článek je součástí seriálu Beruška a její příběhy
Související články:
Po 4 měsících temna cítím, že jsem zpět
Bráníme si jako lidé více soukromí?
Je risk zisk nebo prohra?
Ze dne na den
Dobré a špatné rady
... další články v seriálu
